Jarní vzpomínka na zimu

Přišel jeden: „Jak bylo?“ Druhý: „Jen sněžilo.“

Napsáno životem:

Tak se sešli. Nablýskaný autobus se objevil v ulici Nad Panenskou. Po schůdkách rozvážně sestoupila legenda dálnic. Spal plivl na rukáv a očistil šedou šmouhu hyzdící jinak tak zářivou duhu na boční stěně vozu. Kromě autobusu a řidiče se tu pohybovalo (autobus se zatím, moc nepohyboval) nebývale mnoho lidí; velkých, malých, ale asi nejvíc těch středně velkých….mladých, starých, ale asi nejvíc těch středně mladých. Jako mravenečci si začali nosit svůj náklad do mraveniště (pardon, autobusu). Nakonec se i oni, řádně očištěni, uvelebili v sedačkách zánovního autobusu a coby volantem otočil už uháněli do Krakonošova náručí. Asi po třech hodinách jízdy, zpestřené nesmrtelnými hláškami, dojeli ke Kolínu. A teď otázka pro naše věrné večerníčkové diváky: Patří Kolín do Krakonošova? Správně. Nepatří. A kdo ví, jak to má být správně, ten nejspíš byl na jarním táboře.

A protože stany se nechali v Praze,

dojeli ke Kolínské chatě do Pasek nad Jizerou. Uvnitř si rozdělili komůrky. Na řadě je vybalování, zakládání squatů a skládek, zkrátka zabydlování.

Už při výlezu z autobusu si mohl leckterý účastník zájezdu povšimnout, že všude kolem je bílo, ale to je v pořádku, s tím se počítalo. Sněhu bylo kolem, že spočítat by se nedal. Ale máme lyže, a tak si každý vyndal ta svá dvě prkýnka, aby trochu naklepal ty své podkožní řízky. Podle stylu a kvality byl zařazen do jednoho ze tří družstev. Nebyl to ale zájezd řezníků, nýbrž sportovců. První sjezdy probíhaly hladce. Ale co je hnalo kupředu? Adrenalin v krvi, když se řítili střemhlav dolů z kopce? Zas tak dobrodružné to nebylo, doba je lenošná a v každý jezdí pohodlně, jako by jel v autě. Ať to bylo, jak chtělo, názvy skupin byly určeny podle tzv. lenošných pohonů. K „Nafťákům“ patřili Pečeně, Cilbín a Ikarus, starý dobrý škodovkový „Special“ reprezentovali: Jana, Eidam, Damian a „Super“ jezdci byli: Helmut, Cvalda, Jake a Tom. Po prvním seznámení s místní zimou

se zase všichni sešli u společného krbu, ten však nehořel, takže jsme nemohli sedět kolem a zírat do planoucího ohně, alespoň jsme se najedli. Po večeři večerní program uváděný Anežkou a Gízou. Spánek zvládl každý na jedničku.

Druhý den ozdravného pobytu začal probuzením, pak přišel pohled z okna a další zavření očí. Ale néééé to nééé, to sem vklouzlo za nějakého textu o lenoších. Takhle by to nešlo. Ráno vyskočit z postele s úsměvem, že skončil ten nudný spánek, seběhnout dolů (pardon, seběhnout ne, protože po schodech se neběhá). Po snídani (tímto uděluji zvláštní poděkování paní Večírkové za vzorné zásobování. Jak by řekl oslík ve Shrekovi: „Tiramisu má každý rád.“)

nástup u lyžárny, kde každý rozštípe své lyže a celá slavnost bude zakončena velkolepým ohněm ze vzniklého dřeva…zase sem něco zabloudilo. Všichni se obuli do lyží a po nákupu zlevněných levných „permic“ se na sjezdovce začali zdokonalovat v píchání hůlek do sněhu, technikách pádu, samozřejmě prevence pádu, ohazování spadlých, ohazování

stojících, shazování stojících, padání z vleku, to bylo oblíbenou zábavou během celého pobytu (zvlášť Kosovo osobité kouzlo působilo na některé tak, že nebyly schopny jet dál, zeptejte se na to Gízy)…Nechyběl však ani objev nového stylu – nej(ne)pohodlnějšího ježdění na lyžích, kdo nezkusil „gaučový styl“, neví, co je sjezd (nebo co vydrží jeho lyžáky)… Člověk je tvor zvídavý, a tak bez povšimnutí (hloubkové kontroly) nezůstaly ani přátelsky vyhlížející budky u svahu. V jednu hodinu se zase všichni sešli na naší verandě, proměněné v jídelnu dobročinného spolku se zimním venkovním posezením. Menu bylo rozmanité – od již známé snídaně přes svačinu k obědu a odtud ke svačině druhé. Když kuchař Shudy zavřel výdejní okénko, nezbylo právě najedenému osazenstvu, než nabyté síly jet zužitkovat zpět na sjezdovku. Jezdilo se, až se od lyží prášilo. Tak, je půl pátý, pro dnešek končíme s ježděním nahoru. Dolů to ještě jede, ale bez nás (sjezd do chaty se nepočítá). Po krátkém odpočinku se podávala večeře a každý hned

věděl, co s ní (po tvrdém a dlouhodobém tréninku). Ovšem co sní, to bylo ze začátku hádankou, kdo vyluštil tuňáka s těstovinami a zeleninou, mohl tam hledat již známé chutě a nakonec si i pochutnat. Večerní program nás naučil, jak se chovat ve společnosti (moc se s Cvaldou ve společnosti nebavte o výlovech rybníka, je-li vám obsah žaludku milý). Dobrou noc.

Dobré ráno. Snídaně taky dobrá, nedá mi to, abych nenapsala o zelených plastových zaklapávacích nádobách, které nás provázely každé ráno. Fakt dobrý. Tak sem se o nich zmínila a ostatní mi mezitím odjeli na sjezdovku. K vidění opět byly rozmanité a do detailů propracované osobité styly. Někteří se inspirovali trendy v lyžařském oboru a předváděli, jak se jezdí „kárving“, jiní si nevšímali komerčních záležitostí a předvedli nám, jak se jezdí pořádný šuding. Společné zážitky si všichni vyměnili u pořádného kusu chleba, možná u loupání pomeranče nebo při rozbalování sušenky. Sezení skončilo, ale vleky volají. Objevné cesty pokračovaly: Roku 2004 objevila

skupina turistů Kitzbiel v Krkonoších (alias úsek modré sjezdovky) Pak tu byl ještě tvz. průsek, černá sjezdovka a pak taky obyč. červená sjezdovka. Takže výběr byl rozmanitý. Někde se cvičil šus, jinde jízda obloučková a nechyběl ani psí sjezd (náhodně vybraný pes na sjezdovce dělá předjezdce a ostatní jedou za ním). Nahoru, dolů, nahoru, dolů, nahoru, dolů, nahoru, dolů, nahoru, dolů… dál to znáte …do chaty. Tady se strhla bitka mezi Dívkou na koštěti a Nebojsou. Na straně Saxany byla většina dětí a za Nebojsou stál osamocený nebojácný Gimli. Přesila způsobila, že Dívka na koštěti postoupila do finále a tady byla poražena hitem S čerty nejsou žerty. Po pohádce (promítnuté na nefalšované promítačce)…

Je čas na další ráno. Totiž 7:30 zimního času. Ve vzduchu je cítit i něco jiného, než snídaně. Změna. Ta však přijde až po ranním zdlabanci a zelených nádobkách. Teď. Oblékání neprobíhalo ve sjezdařském stylu. Toho dne byl in slušivý běžkařský obleček a nízké boty se zobákem. Nemohoucí, nemajetní a příliš

malí vytvořili skupinu fešáků – pěšáků. Ti běžkařští se rozdělili na starší a mladší a mohli vyrazit. Šoupání ve stopě probíhalo bez větších obtíží. Jen kdyby tu někdo nenastražil ty boudy. Osobně jsem byla svědkem a dokonce obětí jedné takové nástrahy umístěné v Horním Kořenově. Strašný. Pískle na tom byla tak špatně, že si musela dát několikrát dršťkovou polévku a svíčkovou, ostatní nezůstali o moc pozadu. Naštěstí jsme odešli hned po snězení návnad. A dál? No, dál se šlo (běžkařilo). Ani nevím jak, ale zase jsme se ocitli v chatě. Vařiče začaly vařit, občas jim v tom někdo pomohl až z toho vznikla večeře. Někdy mezitím dorazili i zmožení starší. Nastaly dvě věci, obě začínají na več a u té druhé je ještě program (poradím vám, že byl na téma pasáčků ovcí. Ještě? Pískle a Čudla to tam šéfovaly). A teď všichni vědí, jaké to byly.

Radeczkého marš nám opět oznámil nový den a poté nám Budoár staré dámy vyjasnil pocity slovy: „A vstávat bude kdo? Já néée.“ Tento den trochu zkrátím, takže se omlouvám všem,

kteří se na něj těšili. Opuštění postele, opuštění jídelny, opuštění chaty, korzování mezi konci vleku, oběd, návrat na sjezdovku, návrat do jídelny, návrat do postele. Podrobnosti si prosím doplňte z předchozích dnů, zasvěcených sjezdu a jednoho následujícího. Jen téma večerního programu si posuňte na východ, asi tak k Rusku. Děkuji za pochopení.

Slunce vstalo (dřív než my) a posunulo hodiny. Posunuly se hodiny a snídaně byla snězená. Už jsem vám vyprávěla o běžkách? Jsou to stroje, co? A jako každý stroj i ony se musí občas promazat a sem tam uvést do provozu. Někdy se však stane, že se promazáním dostanou mimo provoz a celou dobu stojíte, protože máte červenou (minimálně na skluznici v podobě vosku). Tak nějak startovali mladší. Zbytek cesty probíhal, jako když se běhá na běžkách. Zase jsme skončili v teplé oblasti, naší chatě. Dlouho nebyla pořádná bitka: Saxana se nevzdávala, Nebojsa dokonce dostal posily, ale i tak byl poražen pohádkovým hororem O princezně Jasněnce a létajícím ševci. Malý kviz. A

po večerníčku se chodí přece spát.

Poslední den na lyžkách. Znáte ten vtip, jak si Kosa naplánuje bezstarostné vaření a vypnou mu proud? Je dobrej, co? A ten jak si chcete naposledy zajezdit a ono to skoro nejede, protože je mokrý a těžký sníh? Trochu kameňák, mokrej kameňák. Jinak ale bylo pěkně. Kdo chtěl, mohl si večer zajezdit na osvětlené zmenšené sjezdovce a na vleku pomalíku. Jiný hrál společenskou hru, další ji hrál s ním, Eman se snažil poradit tomu, co chtěl být milionářem, bohužel neměl telefon, takže ubožák v televizi prohrál. Dobrou noc.

Tohle vám snad ani moc líčit nebudu. Na uklízení nic moc pěkného není. Trochu nás povzbudila návštěva mistra Spala s naleštěným bourákem. „Tak já vás hodim do tý Prahy.“ Tomu se nedalo odolat. Nastoupili jsme tedy (jen protože to nebyl cizí člověk – k cizím se nenastupuje). Zase v Praze, tak čau, žijte blaze.

Hudla