Mělník

aneb jak Kosa k modré noze přišel

Tak jsme se takhle zase jednou vydali na výlet. Za cíl byl tentokrát vybrán Mělník, středisko to českého vinařství. Začátek výletu vám příliš přesně popsat nemohu, ale za to vám mohu vylíčit cestu v Kosově automobilu a nakupování v Bille na Proseku, což by vás ale asi moc nezajímalo, takže to necháme na jindy. Začněme tedy naším (já, Kosa a Marcel co by automobilisté a zásobovači) příjezdem do zvláštní školy v Mělníce, kde jsme byli ubytováni. Slibovaná velká tělocvična ukázala, jak se mohou lišit představy Mělničáků a Pražáků o tělocvičnách. Byla z menších a hlavně nízká. Tak volejbal asi nebude, neboť míč by neprošel mezi stropem a sítí. No nic, takže volná zábava. Ikarus kecá s vedoucími, kteří pojídají večeři a Eidam hraje v tělocvičně děvčatům na kytaru. Bužu s Vigem, zřejmě tajní výzkumníci masného průmyslu, pracují na studii o deformaci uzenářských výrobků vlivem dlouhodobého působení zvýšené teploty. Kosa si za pomoci svého nového fotoaparátu

hraje na novináře. Je vyhlášena večerka. Vedoucí ještě jdou naproti Gimlimu, který ze svatebních důvodů přijíždí o něco později, ale je nenalezen. Gimlim je však nalezena škola a v ní Marcel, který informuje ostatní vedoucí SMSkou, že „už je tu“. Tak se vedoucí mohli v klidu vrátit a jít spát. Další den nás probouzí slunce a Kosa. Jsem kritizován za zjištění, že je venku hezky. Jdu nakoupit mapu a ostatní snídají. Taky stíhám něco zhltnout. Po delším Zuzanině přemlouvání vyrážíme ven na prohlídku okolí. Jdeme Mělníkem a hodnotíme domky. K vidění je například budova pravděpodobně vínozpracujího podniku,která z jedné strany vypadá velmi honosně a na druhé straně je vidět, že nedostatečné vnitřní prostory budovy lze vyřešit prostým otvorem ve zdi. Dále míjíme restauraci U Čapoše, ale nemůžeme dovnitř. Je zavřeno. Na garáži restaurace stojí umělý čáp a má ohavně zelené, patologicky vyhlížející nohy. Míjíme další přezdobený domeček. A pak ještě několik dalších, jeden dokoce s americkou poštovní schránkou a s

praporkem. Navštěvujeme také jeden obývaný zámek. Jdeme na hřiště, kde má nastat zlom v organizaci a průběhu výletu. Hrajeme fotbal s plechovkou od kávy Mr. Brown. Plechovka cinká a po každé deformaci se tón změní. Vzniká myšlenka na fotbal pro nevidomé. Já a Kosa hrajeme proti sobě. Akce se stupňuje. Kosa má „míč“ a útočí na naši bránu. Jdu proti němu, ale on, než aby proti mně bojoval, se raději s výkřikem hroutí na zem a „míč“ nechává být. Vzápětí se ukazuje, že toto nebyla nová fotbalová taktika, nýbrž ruptura zkřížených ligament se subluxací kolenního kloubu mediálním směrem. Kosa klečí na betonovém povrchu hřiště a hovorovými výrazy umisťuje současný stav mezi fiktivní gluteální svaly. Pomáháme mu na lavičku. Jeho levá noha není schopna snést sebemenší zatížení. Kosa bledne, potí se a stěžuje si na nauseu. Po krátké poradě je rozhodnuto. Já se Zuzanou odcházíme pro Kosovo auto, ostatní se postarají sami o sebe a taky o Kosu. Ten odmítá analgetika a vyzývá ostatní, aby v klidu pokračovali v započaté hře.

Asi za hodinu přijíždíme autem pro Kosu a jedeme do nemocnice. Ostatní si zatím připravují oběd. Opékáčky, u kterých Kokeš předešlý den litoval, že ve složení není uveden papír či umělá hmota. V nemocnici je Kosa povozen na vozíčku a podroben RTG a palpačnímu vyšetření na základě kterých je úraz diagnostikován jako poškození zkřížených vazů. Terapie: Ortéza. Do 48 hodin kontrola na chirurgii či ortopedii v Praze. Opouštíme nemocnici a míříme zpět k ostatním. S těmi se setkáváme ve Lhotce a navštěvujeme tamní restaurační zařízení. Ikarus si kupuje přeslazené jahodové hnusy, které nejenže konzumuje, ale ještě si na nich pochutnává. Náčelník Modrá Noha odjíždí autem se Zuzanou do školy chystat večeři. Zbytek pokračuje pěšky. Nespěcháme, do tělocvičny nemůžeme, má tam totiž být chlap. K večeru se opět shledáváme ve zvláštní škole. Naše žaludky již očekávají večeři a večeře již očekává nás. Nezbývá, než to dát dohromady. Skvělá kombinace. Po večeři koukáme na Mr. Beana, který nám předvádí jak vymalovat, oslavit

Silvestra či jak se chovat v hotelu. Je noc, tak spát. Kosa si svou modrou kamarádku bere do spacáku. Noha mu zatím pomalu otéká. Zase ráno. Zase vstávat. Zase snídat. Ech. A balit. Po zabalení a uklizení se jdeme na zámek. K vidění je kostnice s kostmi 10 – 15 000 lidí a také interiér zámku. V kostnici je dokonce vyhrazen prostor s kostmi patologicky změněnými.

Velmi zajímavé. Prohlídka zámku je pod vedením lingvisty Gimliho, který se moc hezky ujal průvodcování. Vidět lze vše možné. Mapy, popartovou místnost či pušku cca 3 metry dlouhou. Vracíme se do školy na oběd. Skvělé těstoviny se sladkým ostrým kečupem. Jsem na prasknutí. A znovu do města. Tentokrát na již dlouho očekávaná (viď Gimli) miminka (rozuměj výstavu kočárků). Jdeme do muzea. Hodná slečna nás provádí a já obdivuji zubařské nástroje či soupravu na pouštění žilou. Dostává se nám informací, že se do dnešních dob zachoval dokonce kus suchého příkopu, jež je součástí bývalého opevnění města, ale je zasypán. Slečna též ukazuje zasklený otvor ve

stropě, kterým do místnosti proudí světlo a vysvětluje, že se tomu kdysi říkalo okno a že se dříve používalo na přivádění světla do domu. Hudla se leká sovy. Konečně ty kočárky a dobové fotky. Některé kočárky jsou skutečně zajímavé, jeden (bohužel pro panenky) vypadal jako transportér. K jinému je například připojen dřevěný koník. Kokeš obdivuje dřevěnou kolečkovou lodičku s plachtou. Gimli se fotí s dřevěnou figurínou s dítětem (šťastná rodinka). Je na čase vyrazit na nádraží. Loučíme se se slečnou z muzea, jdeme si pro věci a pak na nádraží. Zuzana veze Kosu autem. Vlak je tu. Odjíždíme a přestupujeme v Lysé. Kokeš se pokouší si založit e-mailovou schránku na systému Eva a téměř všichni si kupujií něco z nápojového automatu. Další vlak. Naštěstí jede až na Smíchov. Cestou řešíme čistotu koupelny a možnosti použití jejího vybavení. Cizí pán v kupé se vytlemil. A jsem v Praze. Výlet končí a s ním i moje vyprávění. Tak zas někdy.

Předseda klubu výjezdní patologie

Čárlí