Bělá pod Bezdězem

Jednoho jarního večera na návsi před naší klubovnou vyvalil klubovní Gimli hrnec s lékárnou a v poměrně maločetné skupince jsme se vydali na hl. n. v Praze. Tam jsme se ještě dočkali Bužucha a Gizelky a už jsme si to asi tak v 17:28 štrádovali na druhé nástupisko, abychom mohli rychlíkem taženým motorovým vozem z řady 843 dojet do stanice MlBolH, kde jsme přestoupili na rychlík jedoucí právě přes naší cílovou stanici BpB. Pod poplašnou zprávou, že nádraží, kde budeme vystupovat, je asi za 200m, jsme se docela rychle sebrali a málem jsme výstup nestihli. Podle některých hezká paní výpravčí vlak pozdržela a my jsme zvládli pohodlně vystoupit do romantické krajinky. Ta byla tvořena fabrikou firmy Dehtochema a jedním olezlým autobazarem. Pod tímto bazarem vedla roura o průměru asi 80 cm a délce 20m. Snažili jsme se Bužho přesvědčit, aby to prolezl, ale marně (prý ho při pokusu něco kouslo do nohy – pozn. Gimli). K této story se ještě ke konci vrátím.

Na startu jsme si zahráli

Macháčka a rozdělali oheň. U zdravotníka jsme se dozvěděli, že drobná zranění rozdrásáme, abychom byli zajímavější, u šifry stačilo ze změti písmen vyluštit slova KLOBYKA a větu PTÁK LETÍ LAHVÍ (správné řešení bylo: kobylka a plovatka bahenní – pozn. Gimli) . U Gimliho zkouška obratnosti a ve finiši Marcelovo neodolatelné azimutově kolečko.

Dále jsme pak pokračovali směrem k poměrně vzdálené škole, kde jsme vyhledali pana školníka a ten nás pustil vo vnútri (prostě dovnitř).

V naší podbělobezdězské školičce se toho mnoho od předešlých návštěv nezměnilo, takže se na nás opět smáli veřejné záchody i kubistický tvor na zdi. Povečeřeli jsme. Kdo si nesedl měl smůlu a kolující řízeček či bagetka se k němu nedostala. Ale naštěstí nás bylo tak málo, že jsme si k jednomu stolu v pohodě všichni sedli. Na menu bylo: bagetky, řízečky, barevný salám a Ážin výrobňák za příznivé 4,50,-Kč. Bohužel Bužuho majolkové brouzdaliště jsme snědli již ve Vysočanech. Ještě jsme stihli jedno akční pexeso a lekci anglického

jazyka a pak už hurá do hajan.

Když všichni doběhli, tak jsme ještě ozdobili Eidama sladkými kytičkovými razítky a pak se vydali do lesa opéci buřtíky. Když si všichni dopekli a dojedli své opečenosti, tak jsme ještě dali trochu toho fotbálku a pak okolo základového tábora dýdžej centra prošli tunelem do jiného světa, což jsme poznali hned za rohem u stánku s občerstvením.

Ráno Gimli vstal a do potravin pro jídlo zašel a nám do školy ho donesl. Vstali jsme také a při konzumaci snídaně jsme si všimli zdejší zvířátkové výzdoby. Upřímně řečeno moc výchovně to na děti působit nemůže.

Po snídani jsme se vydali na předměstí, kde drsňáci pijí kolu, pijí kolu ať prší nebo sněží. Ještě malá zastávka u studánky a pak o kus dál jsme začali s tím, proč jsme vlastně na tento výlet jeli, totiž s TBZ. To je v českém překladu Turisticky Braný Závod. Jak to probíhalo:

Dále do Bělé jsme pokračovali stylem pohyblivého fotbalového hřiště, a když se na obzoru zjevila brána, hlavně když už nám hru začala ztěžovat tma,

tak jsme poznali, že jsme u cíle.

Před večeří jsme ještě vyzkoušeli místní telefonní síť a pak jsme si šli pošušňat na bramborách se zelím a sekanou.

Když Gimli ráno ohlásil ať vstáváme, že pro nás koupil k šišku salámku, tak jsme docela čile otevřeli očka. Ale když dodal, že ji koupil za příznivých 27,50,-, tak jsme to s tím vstáváním zase tak nepřeháněli. Ten salám se jmenoval Tygr a pocházel z masokombinátu Zřud. Byl opravdu odporný, ale když byl obložen dostatečnou vrstvou housky a pomazánkového másla, tak to zase tak špatně nechutnalo (stejný salámek se mimochodem objevil i na jarňákách – pozn. Gimli). Když jsme snídani dokonzumovali, tak jsme si skočili do cukrárny Labužník na chutný jahodový dortík a pak se vrátili zpět, abychom si rozdělili odměny za TBZ. V kategorii instruktorů vyhrála Anežka a hned za ní byla na krásném druhém místě Gizela. V kategorii makactva vyhrál Karosák a druhý byl Eidam. Poté, co na nás byly z okénka vyhozeny odměny, jsme šli ukázat místnímu fotbalovému týmu SK Bělá

pod Bezdězem, jak se hraje fotbal. Bohužel nám na to nezbylo mnoho času, a tak jsme se za malou chvíli museli odebrat do školy, abychom si vzali věci a odkráčeli s nimi na nádraží. A zde se vracím k výše zmiňované rouře.

Jelikož začalo mírně poprchávat, začali jsme řešit kam se před deštěm schováme. Bužu to vyřešil bravurně, a ač se mu předtím do roury vůbec nechtělo, tak teď do ní zamířil bez velkého přemlouvání a ještě s sebou vzal Gizelu, kterou protáhl tím největším svinstvem co v rouře bylo.

Na nádraží jsme ještě ranního Tygra trochu popudili v zažívacím traktu skvělou pomazánkou Matýsek. A zatímco nás veselou jarní krajinou ku Praze vezl vláček, tak v žaludku se nám odehrávaly nelítostné boje mezi Matýskem a Tygrem. A tak končí další veselá akce neohryzaných Kočovníků a také moje vyprávění. Takže: NECHŤ NAŠE DNY JSOU ŠŤASTNÉ!

Ikarus