Noční pochod

Stalo se to v pátek.Byl hezký jarní den, a tak jsme se rozhodli jet zase jednou na výlet, ale nebyl to ledajaký výlet, byl to Noční pochod. Sešli jsme se na nádraží a odjeli vlakem do Liběchova.

Cestou si Ikarus vyfotil pár fotek na svůj nový fotoaparát, třeba rohlík se salámem nebo oteklého průvodčího.V Liběchově jsme vystoupili a hurá do Tupadel jako každý Noční pochod. Tam jsme se zastavili v občerstvovací stanici, kde jsme nabrali Pečeni, která kvůli bombě v metru (metro nevybuchlo, takže planý poplach) nestihla sraz. Noční pochod obvykle pokračuje, a taky pokračoval, nahoru Tupadly na nekonečnou louku. Cestou nám napsal Cval, ptal se, jak pěkně jdeme, kdyby jste náhodou nevěděli, on nejel pod průhlednou záminkou „žesemusíučitmatiku“. Chachacha.

Pokračovali jsme nekonečným lesem, až jsme dorazili na posed k úchylkovi, ten ovšem zbourali, a tak jsme se opalovali na proměsíčněné (no, prosluněná nebyla) louce a chytali stříbro. Po cestě pořád dál a dál lesem, loukou, silnicí

do údolí k převisu a už jsme doma.

Vyčerpáni jsme si sedli na lavičky, ale něco tu chybělo. Aha, oheň. Chvíli jsme seděli a koukali do tmy, a pak přišel někdo, už ani nevím, kdo to byl, a oheň rozdělal. Pojedlo se pár rohlíků s výrobní vysočinou a šlo se spát.

Ráno ve dvanáct hodin (někdo si možná řekne, že dvanáct hodin není ráno, ale vždycky, když vstáváte, je ráno) jsme vstali, všichni tak posnídali a odebrali se ke studánce provést nějakou tu hygienu, teda všichni kromě Marcela, ne snad že by se nechtěl umýt, ale musel nám pohlídat věci.

Zpátky jsme byli zanedlouho, a tak se mohlo obědvat. Už byla před námi další výprava a to na Pusťák, s věcmi zůstal zase Marcel. Po složitém výstupu až úplně nahoru na skálu nám bylo prozrazeno, že máme složit oslavnou báseň na padlé v obci Tupadly, abychom si je udobřili. Naše úderná skupina, já a Péča, zvládla vše bravurně, i když nás ostatní družstva naschvál rozptylovala. Slézání dolu z té skály trvalo někomu déle než jiným, ale všichni to zvládli a mohli

jsme vysvobodit černokněžníka Zuzanu oblíbenou hrou na schovku. Poté byla zadána záludná hádanka a po vyluštění se šel hledat poklad, který jsme našli samo sebou taky my, ale jak nám nakázal pan Mumie, poctivě jsme se se všemi rozdělili.

Pak se začalo strašlivě zatahovat, a tak byl čas se navrátit zpátky pod převis. Asi tak v sedm hodin se na nás přijel podívat Kosa s Hanykou, zavzpomínali jsme na staré časy a zjistili, že všechny sruby, kde Kosa pobýval v sedmnácti letech na Silvestra vyhořeli. Přijeli autem a jestli jste někdy byli na nočňáku, tak jistě víte, že je tam „pěknej“ kopec na cestu. To, jak to Kosa zvládal, natočil a zvěčnil Marcel na kameru (teda jestli jste si všimli, tak má Kosa po výletě z Mělníku něco s kolenem, a tak má ortézu a berle, což mu drobně stěžovalo výstup) A už tu byl zase spánek.

Ráno se vstávalo a snídalo dřív, aby se stihnul ještě vlak. Sbalilo se a vyrazilo do Osinalic, kde nás upoutali jakési kachnohusy, tedy krk kachny a tělo čehosi, a ještě křížení holubi s

papouškama. Po provedené hygieně jsme šli nekonečnou cestou do Tupadel, tam jsme řekli oslavné básně na padlé. Rozhodlo se, že zpátky půjdeme přes Hada a cestou se naobědváme, a stalo se tak. Když jsme došli k Hadovi, tak jsme ještě vyrobili černokněžníky, povětšinou z písku. Došli jsme šťastně do Liběchova, na vlak nasedli, v Ústí nad Labem přestoupili a dojeli do Prahy na Hlavní nádraží a všichni domů.

Prckoška