Skrz Brdy

Představte si… Ponurá atmosféra, na obloze se válí husté mraky, na zem padají provazce deště, v dáli se blýskne, pak zazní hrom. Je temno, slunce je stíněno hustým závěsem mraků. Promoklé postavy pobíhají po ulicích. Tísníme se u malého vchodu, v marné snaze vyhnout se kapkám. Schyluje se k času na svačinu.

Máte to? Tak takhle přesně to začalo.

Jen co déšť trochu polevil, vyrazili jsme na nádraží. Cesta metrem byla krušná, ale jakožto adrenalinový zážitek zcela nedostižná. Na nádraží seberem Péču a vzhůru na vlak. Vláček nás dovezl (tedy s přestupem) až do Osova. Ještě že nám Bužu cestou odříkával kilometry, jinak bychom to asi přejeli. Počasí na místě bylo stále dosti vlhké, ale už nepršelo (jen sem tam něco ukáplo). Tak vyrazíme ku lesu. Cestou přicházíme na jeden závažný problém: nemáme toaleťák! Nevadí, v nejhorším padne Ážin toustový chleba. V lese plném kopců, děr a vody je těžké najít slušné místo na spaní, leč my si poradíme. Postavit pařeniště by bylo dílem okamžiku,

kdyby si Marcel odpustil své vychytávky. Oheň (vzhledem k provlhlosti lesa) odkládáme na neurčito. Dojíst večeři a spát!

Ráno je stále zataženo, ačkoli občas vysvitne slunce. Ze spacáku se nikomu nechce, první vylézají delfíni s tygry, kteří mají k snídani piškotky. Nedbají varování, že nemáme toaleťák a že vodu nabereme z železitých pramenů, a kydají tam dva kyblíky smetany. Mezitím vylezlý Ikar, oblečen jen v košili, si stěžuje na zimu. Marcel mu půjčuje dlouhé triko. Volnou chvilku věnujeme fotbálku, jen škoda, že míč neustále sjíždí pryč. Odcházíme a cestou si prohlížíme dvoumetrové díry.

Za chvilku jsme u pramene, kde spácháme hygienu. Na stromě tu mají tzv. mávací větev – stačí zatáhnout, strom zamává listy a můžeme jít. Za chůze polemizujeme o býkerech, býkrosu a výhodách horských býků oproti býkům silničním. Cesta se stáčí vzhůru do kopce, na Kuchyňku. Vypadá to, že se otepluje, proto sundáváme vrstvy. Avizovaný výhled se stále neobjevuje, protože všude kolem jsou stromy, ale stačí trochu

představivosti a je to. Volnou chůzí po hřebenu pokračujeme dále, jen Eidam se s míčem prohání po okolních stráních. Počasí se vrací k normálu, a tak zase vrstvy nahazujeme. Je čas na oběd. Zalézáme do lesa a konzumujeme své chlebíky, rybičky, sýrečky a tak podobně. Ikar se v kraťasech, košili a kongu tulí a tlemí. Krátká porada organizátorů: „Kudy půjdem?“ „ No, mohli bysme“. Z Buža je těžké něco dostat.

Vyrážíme hledat pomník partyzánů. No jo, partyzáni se uměli schovat, avšak my ho nalézáme. Jen trochu připomíná seník. Vydáváme se po nejasných cestách lesem, abychom si brdskou faunu a flóru prohlédli opravdu zblízka. Orientační smysl nás naštěstí neklame, a tak se vynořujeme u bývalého pískového lomu. A Ikarus s matrací již volá: „Pojďte se vozit, pojďte se bavit!“ Proč ne.

Zas jít. Přes louku a přes les a vcházíme do civilizace. Zatímco si na místním plácku kopeme, přifrčí hasiči se zapnutou sirénou, vyskáčou a naběhnou do restaurace. A my si také dáme limonádu. A protože nám zbylo trochu času, na

místním hřišti si dáme fotbálek. Ale pořádný, až z toho Anežka trochu kulhá. Když se večer přiblížil, odkvačili jsme do lesíku najít si vhodný plácek na spaní. Je to těžké, výběr je veliký, ale všude kořeny a nablízku rochniště. Rozděláme oheň, postavíme pařeniště a vaříme. Kuře, fazole, párky, těstovinky, co je komu libo. Marcel ještě zahraje na kytáru, pak už jen postavit protikančí zábrany a do spacáků.

Probudí mě rachot – padají kroupy. Usnu.

Opět se probudím. Za pařeništi je vrstva sněhu. Raději zas usnu.

Když znovu otevřu oči, již jen poprchává, a protože jsou vzhůru i ostatní, snídáme. Převažují delviťácké tvarohové záviny. Snídaně se nesmí uspěchat, a proto vstáváme až po nějaké té chvilce. A jdem. Batožák Ajdam se snaží obhájit svůj batoh. Však časem pochopí.

Ve vesnici si nakoupíme pití a různé mlsy, Ikar se snaží navrátit nalezenou láhev. Oblaka vypadají čím dál tím hůř, proto odcházíme ku vlaku. Nádraží z dob France Jozefa nás vítá útulnou čekárnou.

Je uklizeno, uprostřed místnosti

kamínka. Na zdi visí obraz, a to buď sešlého Jánošíka, Koziny, Lomikara či páně císaře s valaškou. Kdo ví. Zbaštíme si chlebíky a již nám houká vláček, tak nastoupit, přednosta nás odmávne a jedem. Zpět do Prahy, do všedního života. Snad zase