Skrz Brdy (podruhé)

Určitě se ptáte proč jsem vybral tento nadpis, že ano? A ještě když se tak jmenoval ten minulý. Odpověď bude jednoduchá, výstižná a hlavně jednoduchá. Protože se šlo z místa kupříkladu A do místa, předpokládejme Ž, a to takovým způsobem, že přímo. Ta přímá cesta vedla durch (skrz) dobře známé pohoří Brdy. Fabián (obdoba Krakonoše v Brdech, leč bez sojky Práskačky) nám udělal zase skvělé počasí – naštěstí už nesněžilo. Zajímavé je, že se lišila předpověď našich dvou televizních stanic. Ta jedna nejmenovatelná komerční (nezveřejnoprávní) televize Nova vsadila na šílená vedra, polojasno, bez deště a ta druhá nekomerční (veřejnoprávní) předpověděla v okolí Brd časté přeháňky. A kdo měl pravdu?

Takhle nějak to začalo. Od klubovny se jelo na Hradčanskou, stanici metra A, odtud přeplněnou podzemkou do zastávky Muzeum - přestupem na trasou C ku stanici Hlavní nádraží. Posbírat své švestky a můžeme vyrazit. Jelo se panťákem a to pouhých 27 kilometrů, pro někoho 16,78, mílí do

Řevnic. Zrovna tam probíhal festival Blůs v lese. Chvíli si poslechnout blůzry, ale pak zase jít do obrovského krpálu, podívat se na Babku. Nejde o starou, protivnou ženu, nýbrž o kopec, ze kterého je vidět daleko. Místo na spaní se ve zdejším lese hledá špatně, je to les hnusný. Postavit pářa a ulehnout. Zjišťujeme, že ležíme v hradišti, které je určitě plné hrobů. Soudíme tak podle kostí keltských bojovníků, které tlačí mezi žebra. Po diskuzi, jestli čouhající hřebík visí i pro ty v Austrálii (došli jsme k závěru, že pro ty, co žijí na boku zeměkoule, takto umístěný hřebík trčí), jsme mohli v klidu spát.

Ráno po probuzení snídáme a čekáme až přijde trochu modra na té obloze. A už přichází. Sundat pařenišťata a balit, jenže ouha. Modro mizí a z oblohy padají husté lijáky deště, nám nezbývá, než rychle si dobalit, a utíkat směrem k Babce (podruhé). Doběhneme pod převis. Vzápětí přestává lejt. Vystrnadíme sympatický páreček trampiků (čti krátce), v klidu můžeme usušit Mokrověci (obměna Mokropsů). A my se

můžeme vypraviti na další cestu. V kopci pod Jezírkem padne otázka: Máte někdo frisbí? A odpověď: Naposledy spatřeno právě pod převisem. Jenže převis byl daleko hezkých pár kilometrů. Byla utvořena záchranná výprava na záchranu červeného létajícího talíře ve složení Vigo a Bužoch. Z toho plyne, že někteří účastníci zájezdu byli na Babce až třikrát. Naštěstí se vrátili s plnou.

Nastává čas oběda. A jelikož prší, obsazujeme jednu z mnoha chat, kde se v pohodě nasytíme. Přestává pršet a my razíme kupředu. Nedá se nic dělat, stavíme se v Kytíně – v místním zařízení, kde spořádáme limonádičky. Začíná pršet a náš pobyt v restauraci se nečekaně prodloužil. Využíváme příležitosti k nakoupení kriket a hrajeme známou hru s kraketami – sejmi spolusedícího kruketou. Přestává pršet a spěcháme pryč k lesu.

Před lesem je krásná louka, tak akorát na nějaký ten fotbálek. Jenže bez míče se hrát nedá. A kdepak zůstal míček? V hospodě. Tentokrát „mesenžrem“ (donašečem) bylo Morče s Hobem. Zatím se hraje se znovuobjeveným

talířem frisbí (to je divné).

Dostáváme zprávu, že se přijede podívat KONTROLA ZHORA v podobě trojnohého Kosy (měl tři nohy). Odbelháme se do lesa, nacházíme plácek, stavíme igelity. Místo už není plné kostí, nýbrž plné madel, děr a spousty nepohodlných věcí. Okolí vypadá jako místo často obývané přemnoženými kňoury. Bohužel nestavíme protikančí zábrany. K večeři byli k mání nerůznější jídla. Třeba Orlíci si pochutnali na mokrých těstovinách úplně bez chuti. Připravit, pozor, spát. V noci naštěstí nepřišel žádný kňour, takže klidná noc.

Ráno na všechny z nás číhá probuzení. Čekáme až nás přepadne. Už je tady. Strašná to věc. Osa snídání – vstávání – balení. Východ. Cestou si s námi Kosa povídá jeda ve svém motorizovaném oři, ale my šlapali po svých. Náčelník se rozloučil a odfrčel. My šli přes pole a lesy a došli až k nádraží – konečné pro tento výlet. Stačí navštívit místní malohraštickou cukrárnu a nastoupit do vlaku. Zbývá už jen odjet. Jedeme 47 kilometrů až do Prahy. Tam jsme se taky rozloučili a

šli po svých.

A jak tohle povídání ukončit? Snad jenom: Nemusí kapat, stačí když prší. A nebo obráceně?

„mesenžr“ Bužoch