Oheň

Tak tedy Oheň. Výborně. Pojďme na něj.

S odjezdem to bylo jako vždy poněkud komplikovanější. Vznikly totiž obvyklé dvě skupiny: čtvrtečníci a pátečníci. Protože jsem patřil do skupiny páteční, tak dění čtvrteční přeskočím. Bohužel, s tím se nedá nic dělat.

Moc se nás nesešlo, ale i nízký počet bohatě stačil na záludné zmatení, které vyústilo v dokup lístku. Situaci navíc ještě zkomplikoval Hakis, který dorazil pozdě a do vlaku nastoupil, řekl bych, za pět vteřin dvanáct. Paní průvodčí z nás tedy později radost příliš neměla, ale byla laskavá a pokusila se vyhledat na Anežkou předloženou kartičku slevu. Pokus nevyšel. Co se dá dělat.

Konečně se objevila cílová stanice, vystoupili jsme a vyrazili směrem Oheň. Cestu nám však ulehčilo mobilní oznámení, že se máme odebrat tam, kde se Gíza minule ztratila a kde také budeme vyzvednuti motorizovanými hodnými lidmi. Ano, jimi byli Kosa se Zuzanou. Naložili jsem si tedy věci do vozidel a vozíku a nechali se unášet směrem cíleným, tedy do

prostor bývalé střelnice u Osinalic. Toť krásná louka. Bylo sice podmračeno až zataženo, ale co se dalo s tím počasím dělat?

Pochopitelně že nic. Ale sobota to lehce vylepšila. Sluníčko, sem tam mráček, přeháňka a takové zamžení. Téměř idyla horského hotýlku. Jelikož byla hranice vybudována již čtvrtečníky v pátek, a s ní mimochodem i řada dalších nutných úkonů, pustili jsme se do dalších k akci Oheň přidružených činností, mezi které patřila například stavba volejbalového hřiště, dále sběr smůly a její zpracování na kapalinu, vaření oběda, dřevorubecké činnosti pro vytvoření palivové zásoby ohně atp. Každá legrace však musí jednou skončit a tak se také stalo. S tím se nedalo nic dělat.

Po legraci má následovat zábava, a pro tu je na Ohni připravena tradiční Nibowaka s veškerými jejími záludnostmi. Nevím jaká byla loni, ale letos byl terén možná trochu zapeklitější, všichni ho však zdárně zvládli, ke zranění nedošlo, což je samozřejmě to nejdůležitější. Vítězem se stal Ikarus, ale protože jsem měl

možnost nahlédnout do zákulisí zpracovávání výsledků, tak musím říci, že například pátá otázka byla po dlouhou dobu vyhodnocování velkým otazníkem, který neustále nechával branku určení vítěze otevřenou. Vše vyřešilo nakonec Marcelovo rozhodnutí zjistit pravdu a tím byl i vítěz definitivně potvrzen. Potvrzen natolik skálopevně, že nebylo možno s tím cokoliv dělat.

Tak, tak. Po, před a v průběhu Nibowaky se samozřejmě odehrála řada nerůznějších her, v kterých získané vítězství bylo později odměněno, ale nepředbíhejme. Čas má svůj řád. Tak jako i průběh Ohně. Tak to je a tak to i bylo. Nedá se nic dělat.

Naprosto vhod přišla všem večeře v podobě rizota, jehož množství skýtalo až pět přidání, což není na kočovnických akcích úplně běžný jev. Mohlo být dokonce uskutečněno i přidání šesté, nebýt nešťastného vysypání sýra psu. K přejedení tak nedošlo a energie sbalená v žaludku našla uplatnění při volejbálku. Mač mezi dvěmi téměř stejně věkově rozdělenými skupinami, které vznikly magickým mixem rodičů, přátel

a současných členů skončil jednoznačným vítězstvím silnější strany. Silnější, má-li štěstí, vyhrává nejen podle zákonů přírody, ale i dle pravidel sportovních. S tím se nedá nic dělat.

A zanedlouho vzplál Oheň. Nejslavnostnější okamžik v kočovnickém roce. Celoroční bodování bylo uzavřeno a vyhlášeno, vítězové oslaveni a odměněni. Hurá Helmutovi, Ajdamovi, Ikarusovi a všem dalším a i všem dalším vítězům nejrůznějších her. Bravo! Bravo! Písně propojovaly, hry kol ohňové bavily a všici se veselili. Však se ani nedalo nic jiného dělat.

A dále bych už nepsal. Neděle již byla pouze ve znamení balení a návratu, tedy ničeho zajímavého. Dovolil bych si tedy skončit své ohlédnutí. Nechť jsou naše dny šťastné. A s tím se sakra dá něco dělat.

Hurá!

Gimli