Podzimky ve Vimperku

Zpráva doplňkového zpravodaje:

Listí padá ze stromů, vítr fouká, dny se zkracují, zkrátka podzim. A s ním i podzimky, každoroční vícedenní výlet do pěkných koutů naší země.

V den odjezdu, tedy v úterý, probíhalo vše jako vždy, za zmínku stojí snad jen bezdomovecko-romská kapela na nádraží, čtyři přestupy, vlakem sražená srnka a pekelně dlouhá jízda. A pak Vimperk, Kosa s Gimlim, odchod do školy a spánek.

Středa ráno – všimněme si tělocvičny: malá, útulná a s vyvýšeným pódiem, kde se pospává. Inu, dáme si snídani a vyrazíme. Na programu je naučná stezka, místy až veselá: Na jednom kopečku nacházíme ptačí budky (dle popisků péče o ptactvo), oplocenou díru v zemi (půdní profil), vrcholovou knihu, zákopy z druhé světové, dřišťálové keře, jeskyni, prameny a spoustu dalšího. A mezi tím obídek.

Návrat zpět je orientačně náročný, cesta se ztrácí, nevadí, alespoň si zblízka prohlédneme krávy. A nakonec stejně šťastně dojdeme. Po večeři přichází jakýsi Sámo (že by francký

kupec?) a povídá cosi o zlaté stezce. Děti vytvářejí koule na gumičce. Proč? To ukáže čas.

V pozdních večerních hodinách přijíždí Kokeš, Pucek, Gíza a Jana a tady tedy

mohu předat své pomyslné spisovatelské brko. Sbohem.

Dalšího dne, tedy ve čtvrtek, ráno jsme byli probuzeni v nekřesťanskou hodinu za doprovodu vůně linoucí se z hrachové polévky. Po zateplení a nacpání žaludku směřovala naše cesta jen k jedinému cíli. A to Boubínu. Malinkatý vláček nás asi po hodinové cestě vykopl v Zátoni. A mohlo se razit zdolat kopec. Šli jsme kam nás jen nohy zavedly, prohlédli jsme si nejvyšší boubínskou jedli (byla sice pokácená a pěkně ztrouchnivělá ale jen tak pro zajímavost ve výšce 130 cm od země měl její kmen obvod 160 cm), na druhé straně od této půvabné přírodní památky se rozléhala poklidná hladina Boubínského jezírka doprovázená pestrobarevnou paletou podzimní krásy. A už nám kručí v bříšku, chtělo by to oběd. Dobrá až pokoříme kopec, odměníme se chlebíkem a rybičkami. A taky že jo. Při konání činnosti

často nazývanou obědvání nám jakási paní vyprávěla o zdejší rozestavěné rozhledně, kterážto má mít za následek narušení vegetace, pokud se tam vy… . Po překonání této poučné přednášky jsme odvážně vylezli na nedostavěnou rozhlednu (termín jejího dokončení byl plánovaný na duben roku 04, což se nápadně kryje s dobou naší návštěvy této rozhledny, leč jak jsem již řekla.

Tak na Boubíně už jsme byli dlouho, podíváme se i jinam. Ale kam? Budeme hlasovat. Kdo chce jít do Buku? Málo zájemců jdem tedy zpět do Winterbergu.

Nějaká šikovná kuchařinka uvařila véču, mňam mňam to byla dobrota. Děti si po večeři ještě zadováděly a hajdy na kutě.

Je pátek ráno. Dnešního jitra na nás šéfové byli hodní (pokud jde o ranní vstávání). Nasytit, zabalit si potřebné věci a hurá na rozhlednu. Ještě před školou jsme nafasovali mapy. Naším úkolem bylo zakreslit pokud možno co nejlépe trasu výpravy. Cestou jsme překonali jeskyni v podobě rukou (to byl ale zážitek). Kdekdo konzultoval své postřehy okolní krajiny s mapou (

několikrát jsme překročili potok, sešli ze značky, krosli silnici, přešli louku, změřili své síly se skalkou a někteří i s kolem. Večer se odevzdávali mapové výtvory. A co nastalo dál? Pravidelný čtenář už ví.

Sobota – první víkendový a zároveň třetí podzimkový den. Tento den proběhl poměrně poklidně. Naše cesta byla doprovázená šumem Volyňky. Čas od času se z pěšiny zatoulala nějaká ta ovečka, kravičky, či jiné užitečné domácí zvířátko. Nebojte se. Zvířátkům se nic nestalo, děti je všechny pochytaly a ta které ne, našla cestu domů. nakonec jsme i my, po procházce na čerstvém vzduchu a protažení svých lenošivých těl našli cestu domu.

A je to tu. Poslední den. Jaký pak to asi bude? Tentokrát pojedeme autobusem což má za následek pozdější vstávání, dlouhodobou snídani, několik přátelských utkání dvou spřátelených teamů, poslední procházka po městě (možná najdem cukrárničku plnou dobrých dortíčků), balení a pozdní příjezd domů.

Pro dnešek je to vše. Zas někdy příště.

Vigo, Pucek