Řevničov

Tak tentokrát to začalo trochu neobvykle. Sraz nebyl v pátek, ani nebyl v podvečer, ale byl v sobotu a ráno. Brzo ráno. Hodiny ukazovaly sedm patnáct. Čtvrt na osm. Přesně. Ti, kteří se zúčastnili, vědí, že v tuto dobu začínal jednodenní výlet. Tedy výlet pro všechny, kteří se rozhodli s námi jet. Ať už by to byl kdokoliv. Možnosti prvního srazu nikdo nevyužil, až na Ajdama, kterého jsem ale potkal už na Bílé hoře.

Druhý sraz plánovaný na osmou hodinu už slavil větší úspěch. Postupně se nás sešlo toliko: Já, Marcel, Kokeš, Hobo, Kazach, Jake, Morče, Ovoce, Prckoška, Ikarus a Vigo. A vlastně také Kosa, který se ale už do vlaku nedostal, protože se musel vrátit do práce z důvodu probíhajících voleb. Ostatní ale úspěšně nastoupili. A vlak se rozjel.

Jeli jsme bez přestupu a do Řevničova, lesní stanice železnice. Cestu vlakem zkrátila kraťoulinká křížovka, která ovšem dala některým značně zabrat. Jen na pamětnou: samec ramlice není ramlík, ramlec, ale králík; všekaz je termit.

Z

nádraží jsem zamířili na modrou značku, která úspěšně vedla do lesa. Předtím měl ovšem projev pracovník Akademie věd, specialista na motýly. Ti nejvzácnější se nacházejí v hlubinném středu pralesa. Hurá za nimi. Síťku máme.

Takový sběr motýlů ovšem vyžaduje určité znalosti a schopnosti. Například rozlišování barev a jejich jemných odstínů. Rozpoznávání navíc bývá často zkomplikováno obtížným terénem. Zkuste seřadit se podle barvy a odstínu očí na úzkou kládu a pak změnit pořadí podle výšky. Na druhou stranu ale zase nic nepřekonatelného. Další užitečnou schopností, je mít dobrý postřeh a umět si všimnout, což si lze ověřit počítáním barevných papírků ve velikosti středního až většího motýlího vzrůstu, které byly zcela náhodně rozházeny podél cesty. A rychlost je samozřejmě také důležitá.

Abychom ale postihli i jiné věci. Ta sobota, v kterou se výlet konal, nepatřila mezi nejkrásnější. Celý den občas pršelo, občas nepršelo. Ale nebylo nepříjemně. Na zemi bylo červeno listím buků, nahoře zase svítily

modříny žlutou. Cestou jsme potkali mručící vysílač, zcela nepatrné pozůstatky hradiště, dvakrát jsem přecházeli železniční trať, pak jsme ji dokonce podešli. Na jednom z těchto mostů proběhla praktická zkouška přeletu z květiny na květinu, tak jak to motýli provozují a jak při tom opylují a jí nektar. Za tunelem jsme vyzkoušeli motýlí lízací ústrojí a jeho rozvíjení v případě potřeby. Navíc jsme tam narazili na veverku.

Cesta se pomalu přiblížila bažinám. Nebezpečné místo přešli všichni až na Hoba, kterého močál a Kokeš dostali. Hobo ale své schopnosti překonávat louže, potoky a podobné pasti dokázal o malou chvíli později. Zdolal jakési slepé rameno rybníka za pomoci plotu. Suchou nohou.

Už brzy zavládl střed pralesa, Lužná u Rakovníka. Velmi vzácní motýli se vyrojili, vzorky byly pochytány a všichni, kteří se výpravy zúčastnili, byli dle zásluh odměněni. Vyhrála Zuzana s Morčetem a prohrál Kokeš s Hobem. Tedy nic překvapivého.

Vlak přijel akorát, v Kladně jsme přestoupili a kdo chtěl, tak si mohl

prohlédnout nový typ lokomotivy či jak se to správně nazývá (koho to zajímá, ať se zeptá Ikaruse). A hurá do Prahy.

Gimli