Do Tetína!

To bylo tak: sešli jsme se, na Hlavní nádraží se vydali, do vlaku nastoupili a ani nevím jak, už jsme uháněli do Berouna. Málokdo si stačil řádně vychutnat jízdu vlakem, jelikož nebyla z nejdelších. Proto tu byla ještě cesta od vlaku, taky ale byla poměrně krátká. Ovšem tentokrát dojem umocňovaly hvězdičky, měsíček a tma, která byla zaručeně v převaze. „…to půjdete pořád rovně a až uvidíte hospodu U Hasičů, tak tam na vás počkám. “ Tak zněly povely od paní ředitelky. Inu, šli jsme pořád rovně a našli paní řídící i s klíčem. „Pojďte za mnou,“ zavelela. Obešli jsme plot a vnikli do zahrady, kde byly houpačky a prolézačky a stromy a trávník a chodníček a pískoviště a… Ale my jsme šli jiným směrem. Procházíme terénním multiúčelovým minidvorkem s basketblovými koši v minivýšce. Ředitelka odemyká. Vcházíme do školy. Začíná prohlídka školy s podrobným výkladem a podáním nezbytných instrukcí: „Tady je kuchyňka, tady jídelna a tady budete spát, když tu televizi nerozbijete, můžete si ji

pustit.“ Po jejím odchodu se všichni vrhli na kreslící tabulky, koberec, plyšáky (Víte, co se děje když jeden říká „jů“ a druhý „hele“ a oba mají zastrčenou hlavu? Zeptejte se Ikara.), kroužky a cíle. Málem bych opomněla jídlo – zkonzumováno. Když přijeli Kosa se Zuzanou, hračky byly odhozeny do kouta a na řadu nastoupily deskové hry. ...když ji nerozbijete...nerozbili jsme ji...můžete si ji pustit...a pustili ji. Nabídka filmů byla opravdu pestrá. První na řadu přišel film: Třídění odpadů 1 – spousta pestrých popelnic, druhý: Třídění odpadů 2 – spousta hromad odpadků. Věděli jste, že ve 22:30 měly začít padat hvězdy... Ani náhodou... Byli jsme se podívat a člověka z toho akorát bolelo za krkem. To je hodin. Připravit ke spánku, pozór... ještě ne, ještě partička Ligretta a film na dobrou noc. Tentokrát trhák: Řekni drogám ne!

Jak to bývá, po probuzení si dáme snídani...po snídani oběd...se musí koupit. Ještě přijeli Pucek, Anežka, Vigo a Albín. Můžeme vyrazit. Kolem nás je spoustu skal, lomů a podobných

zajímavostí. Po cestě jsme si neopomněli doplnit zásobu kvalitní bravo literatury, a tak se k nám přidal i Sámer. V plném počtu jsme došli k rybníku bez ryb, zato tam však bylo spoustu bahna. Cvalda se k němu zprvu nesměle, zato však obratně začal přibližovat. Fanoušků měl opravdu hodně a kdyby to bahno bylo opravdu tak ztuhlé, jak ho každý přesvědčoval, určitě by bahňáček přešel. Třeba příště.

To už jsme došli k chatce užnevímjakého spolku. Každopádně uvnitř byli lidé a venku ohniště a lavičky. Vevnitř bychom očividně vítáni nebyli, tak jsme zůstali venku a pochutnali si na paštičce s cibulí a chlebem. Dál to docela ušlo. Pár kilometrů a my konečně mohli vidět, jak to vypadá v Americe, tedy v Malé Americe. Pohled do lomu Velká Amerika nás teprve čekal, nenechali jsme na sebe čekat dlouho. Předtím jsme to ještě vzali přes Mexiko – ať máme kompletní přehled. Konečně je tu Velká Amerika...opravdu velká...asi jsou větší...ale malá nebyla. Skály a po nich lozící lidi občas skýtali zajímavou podívanou. Plni

dojmů jsme se vydali za ještě silnějšími dojmy, a to k nedalekým štěrkovým hromadám. Skákání, ježdění, sbíhání, shazování a následné vyškrábávání se nahoru taky jednou muselo skončit. „Pojedeme vlakem.“ To se ale nejdřív musíme dostat na nádraží do Karlštejna. Tam vede silnice, ale k silnici je to nejkratší jedním z těch šikmějších a neprostupnějších terénů... samozdřejmě jsme ho využili. Po cestě na nádraží na nás ještě zasvítil hrad Karlštejn. Z nádraží jezdí vlaky, ale tady jezdí vlak na nádraží. Toho využil Kosa a nechal vláček za skleněnou vitrínkou jezdit dokola mezi kopečky, domečky a stromečky. Za chvilku jsme už seděli v opravdovém vlaku. Dojel do Berouna a my s ním. Potkali jste někdy cukrárnu na nádraží? Nám se to povedlo, a tak jsme ji potkali, jak se sluší a patří. K zákuskům (párkům v rohlíku a podobným...) jsme ve škole ještě poslali špagety se špagetkou a oficiální stravování tak bylo ukončeno. To znamená, že začíná večerní program, který každý tráví více méně po svém. Zase se objevila

epidemie Ligretta, která tentokrát zasáhla většinu osazenstva najednou, a tak se všechny balíčky provětraly, alespoň z toho, co jsem zaslechla se zde rozvinula, že barva balíčku není v prohrávání tak nevině, jak se tváří. Někteří jedinci se vrhli na hrušky, které byly dostupné ve školní zahradě a někdo si četl. Poté přišel film, určitě nejlepší - Chodíme a jezdíme, tady zas bylo spoustu dětí, kol a chodníků. Ještě Pejsek a Kočička a jak se zlému psovi udělalo špatně a teď už můžou všichni spát. Ráno byl k snídani hruškový kompot a rohlíčky obzvláště rozpečené, pak tu byly i zuhelnatělé, namazané sýrem a pár dalších populárních typů. Před odjezdem se ještě konala procházka, seznámení se zahradou, úklid a oběd. Paní uklízečka přiletěla jak na koštěti, a to už jsme museli odcházet a odnést si s sebou všechnu tu štěrkovou a bahnitou špínu. Zase jsme potkali nádražní cukrárnu a s myšlenkou brzkého návratu jsme nastoupili do dřívějšího vlaku. Cesta probíhala poklidně a nejklidnější byly úseky, kde osobáček stál.

Nemyslete si, že to bylo jen ve stanicích a zastávkách, mašinfíra byl rafinovanější – hrál si s lokomotivou a v nestřežených okamžicích se jeden z nich rozhodl, že dál se nejede. Nakonec jsme přece jen, asi v původně určeném čase návratu, dojeli do Prahy.

Hudla