Honba za Mikulášem

Tak pěkně od začátku. Cestu na nádraží nám trochu zkomplikovala jakási rallye probíhající na Strahově. Nicméně i tak jsme včas dorazili na Smícháč, kde jsme se setkali s dalšími účastníky této akce, podpořit nás přijeli také členi dnes již spřáteleného oddílu Horizont v čele s Majdou. Kosa barvitě vylíčil svou napínavou cestu tramvají po několika letech. Veškeří dorazivší se kolektivně přesunuli na nástupiště, kde však po příjezdu vlaku došlo k zásadnímu omylu, a sice k nástupu do posledního, tedy lokomotivního, vagónu. Nejen že nebyl DVOUPATROVÝ, jako všechny ostatní, ale ještě k tomu nám přímo za zády vesele burácel a kvílel namáhaný motor. Ale dojeli jsme. K prvnímu ohrožení výpravy došlo již při výstupu v Řevnicích, neboť jsme málem ve vlaku nechali naše veškeré 3 děti. Vidíte, to Horizontu se nic takového nestalo, a těch tam bylo 5 dětí! Ale dále. Hned v blízkém lese jsme narazili na hádající se dvojici čerta s andělem, kteří někde ponechali Mikuláše. Stačila však chvíle

intenzivního pátrání a byla nalezena první indicie – berla. Kde se vzal, tu se vzal, objevil se havran a zakrákal: „Jsem Mikulášův pomocník a Mikuláš byl unesen. Never more.“ I vydali jsme se na předlouhou cestu. Cestu nám komplikovala podivně se klikatící žlutá značka, nakonec však vyústila u zbrusu nového jezírka, ještě ho dodělávali. Odtud jsme se vyškrabali až k dalšímu jezírku, sloužícímu coby lokalita trampské osady. Nastal čas na první opravdové vyšetřování – došlo k odcizení 2 kusů mých čepic, následně zmizely ještě Gimliho rohlíky, což dotyčnému poněkud bránilo v uskutečnění oběda. Pachateli byli Vigo a čert. Po uzavření případu jsme se vzájemně kolektivně seznámili, rozdělili do dvojic (i přes komplikace vzniklé záludnostmi rozdělovacího systému) a Kokeš si namaloval působivé kruhy pod očima živočišným uhlím. Dalším úkolem bylo složit podobiznu Mikuláše z částí rozmístěných v lese. Některým dvojicím činila problémy identifikace jednotlivých částí, zvláště pak vlasů (někdo je považoval za tykadla,

jiný typ vlasů se zase pletl s vousy), ale všichni v podstatě úkol splnili, i přesto, že nás svým řevem rozptyloval kolemjdoucí turista. A byli jsme Mikulášovi zase o krok blíž. S již hotovým portrétem jsme o pomoc požádali pomateného uhlíře ve Skalce (k vidění kostel, křížová cesta, jezírko a vyhlídka), který po nás však v jakémsi záchvatu vyžadoval stavbu milíře. I co se dalo dělat, vyhověli jsme mu. A poradil! A ještě k dobru přidal knihu. Bohužel pouze pro Mikuláše. Poslušni jeho rady jsme se vydali určeným směrem, kde jsme po chvíli chůze narazili na nebezpečný propasťovitý terén, překonatelný pouze metodou držení se za ruce. To jsme v provedli ve dvou týmech, z čehož první v cíli byl ten rychlejší. K překonávání propasti se přidali i dva kolemjdoucí psi, zlí jazykové tvrdí, že právě ti způsobili prohru pomalejšího družstva. Ale nechme spekulací. Na druhém konci propasti se totiž povalovala Mikulášova čepice, což nám potvrdilo to, že jsme na správné stopě. Ale ještě nebyl všemu konec, potkali jsme totiž

paní Chytrou, která měla bohužel neodolatelné nutkání přesvědčit o své chytrosti i ostatní. Prý že všichni musí složit z papíru předvedený tvar. No to se prostě nedalo, určitě v tom byl nějakej fígl. Část dvojic na něj však pravděpodobně přišla, každopádně se jim podařilo paní Chytrou nějak obalamutit, že jim vydala Mikulášův plášť. Tudíž jsme měli vše kompletní, jenom tomu scházel ten Mikuláš. Detail. Začínalo se ale stmívat, takže na jeho osvobození zbývalo poměrně málo času. Jenomže v pohádkách všechno dobře končí, bylo nám tedy jasné, že se to nějak vyřeší v Dobřichovicích. Zdárně jsme zdolali dobřichovickou ulici Podlomen, teda Pod Lomem, a od vily generála Pellého (nebyl to spíš fotbalista?) to byl už jenom kousek na nádraží. Bylo třeba ještě zvládnout nástrahu zvanou Cukr, káva, limonáda (ne, nejedná se o sortiment nádražního automatu) v prostorách uhelného skladu, což každý pojal po svém, a náhle…objevil se Mikuláš a s klidnou tváří nám sdělil, že se žádný únos nekonal, že si nás chtěl JENOM

VYZKOUŠET! Je to možný?! Celej den se trmácíme a teď tohle! Aspoň že nám ten opeřenec vydal nějakou tu sladkou odměnu, tak to se dalo nakonec vydržet. Zpátky jsme jeli tradičním Berounským šnekem, tedy pouze jednopatrovým, zato však v dostatečné vzdálenosti od motoru. No, příště si to hledání Mikuláše ještě rozmyslím.

Marcel