Vánoční putování

Jen si vzpomenout, proč teď ťukám do klávesnice a vše bude v pohodě. Á, mám psát výlet! Jak jistě všichni dopisovatelé do Týpka uznají, nejsložitější je si vzpomenout, o co na konkrétním výletě vlastně šlo. Počkat, vybavuje se mi …číslo osm…osm kilo. Cena výletu? Ne, to bude určitě osm kilo snězeného cukroví. Né, osm kilo (metrů) denně naběhá výkonná servírka. Ježiš né. Ten ne, to je pravda, ale všichni mluví o nějakém Ježíškovi. Á, že by Vánoce? Óó, už se mi to vybavuje, osm kilo brambor jsem za sychravého čtvrtečního odpoledne loupala, sama, osamělá, na vánočněbesídkový bramborový salát! Vánoční besídka! To zas bude bolest. Břicha. Au.

Je tradicí a to ne tradicí ledajakou, že se náš oddíl snaží z Vánoc vyždímat co nejvíce. Na to se dá spolehnout, není to taková ta jakotradice, třeba jako Kosovi sváteční projevy, tato se totiž již dlouhá léta udržuje. Poslechnout si moudrá slova, to je obohacující, ale proč si neudělat dva Štědré večery za sebou, dvě večeře, šťastnější dva

řízečky, dvě (i více) várek cukroví, dvě nadílky. Oddíl ždíme, jak se dá, a šťáva z hadru kapající je velmi sladká a opojná. Ždímeme totiž druhé Vánoce!

Ačkoli by si členové měli na tomto výjimečném výletě užívat pohody a zbavit se stresu, tento rok nabyla naše výprava zvláštní podoby. Kdyby se neuskutečnila a náš oddíl nebyl pln odvážných superhrdinů, celá ČR by se svého trapně jediného Štědrého dne vůbec nedočkala. Ježíšek se rozhodl jít na vysloužilý odpočinek a moderním konkurzem, zahrnujícím spoustu tvrdých kritérií, jsme se snažili najít nového jedince, který by se nebál být tváří neznámou, mužem, ženou, dítětem v jednom a který by uměl létat. Snažili jsme se najít nového Ježíška. Zda-li jsme byli úspěšní, jste si mohli všichni ověřit 24.12. večer. Byli???

Cesta vláčkem byla jistě bezva, u Kosy v autě bylo taky teplo, ale trochu mi vadilo, že měl pořád nutkání zkoušet skluznost vozovky, jako kdybychom se vezli na saních, či co. Asi mu mysl zatřela omamná vůně linoucí se zezadu, vydávaly ji

šťavnaté řízečky. A ty umí mysl masožravých šelem zcela ovládnout, až neví, co dělají. Ještě že Kosa není mrchožrout, to by se zezadu linul asi pěkný smrad. Nostalgicky jsme se ubytovali ve Starém Kolíně. Tato ves se dá vystihnout jako „Má kostel, školu a hospodu.“ a to je tak všechno. Inu, my superhrdinové, rozhodnuti odvrátit celorepublikovou vánoční katastrofu, jsme si nestěžovali.

V sobotu nastal pro všechny velký den, mělo se totiž rozhodnout, kdo bude pan J. Však nebudu vás ani moc napínat, kdo se jím stal, protože stejně nikdo nemá vědět, jak J. vypadá, takže by vám napínání moc nepomohlo. Možná byste si protáhli záda. Mňo.

Cestou do Kutné Hory se konal onen důležitý konkurz. Kromě jiného spočíval také ve velmi záludné disciplíně, a to chůzi proti větru. To víte, na Vánoce občas fouká a i sedlákovi děti, bydlící v útulném domečku, na kopci, který má povrch ze 100% bahna, se chtějí dočkat dárků. A Ježíšek nesmí zanechat stopy, ani bahnité, takže mě rovnou vylučte, protože já měla bahna i v

polobotkách na rozdávání. V Kutné Hoře jsme se nábožensky naladili, tedy Čárlí nás naladil, doufám, že všechny na stejnou vlnu, abychom pěkně zněli. V chrámu Sv. Barbory by se určitě nějaký ten falešný tón hned škaredě rozlinul. Jeden profesionální fotograf nás, jakožto neodolatelné objekty, naaranžoval před onen veleslavný nedostavěný chrám a pořídil si výstavní snímeček do své sbírky. Sýr! A čaj, rum, bum. Se sýrem ne, ale zato v krásné místnosti, za kterou by se nestyděl ani zámožný měšťan, jen kdyby se její stoly prohýbaly pod propečenou pečení. Pečínka si ale na stůl nesedla a asi by se pod ní ani moc neprohnul, tak jsme vypili čaje a rumy a bumy a spěchali zpět do školy. Slyšela jsem totiž, že konkurz vypadá být úspěšný a i my dnes dostaneme nějaké dárečky. Šup zpátky!

Před školou jsme oškrabali podrážky a vytvořili nenápadnou hromadu bahna a šli jsme nasávat opojnou vůni ohřívajících se řízků. Někteří ještě dobalují dárečky a lstivě se nepodepisují, aby nebylo poznat, od koho ty blbůstky jsou. Prý

od Ježíška. No, tak ten, který dnes obstál v konkurzu, bude mít ráno pěkné podlitiny, až si na něm výletníci vybijou svou nespokojenost.

Večeře mňamka, vánoční projev zase v pytli, to nám to Prckoška před lety pěkně zavařila svýma připomínkama. Prd tradice, ten projev. A dárečky! Nu, jak tak koukám po sousedech, leckteří asi nepěkně voněli, v balícím papíru je to samé mýdlo a šampóny (a taky smyslné pánské vůně, žejo Morče, Anežka, Zub a spol.). Kdekdo už se může ženit, protože bez příručky to nešlo, Píďa se může modlit k několika bohům a jeho život teď dostane možná smysl (pozn.: měl ho určitě už i předtím) a ostatní dostali stejné potřebné věci, bez kterých si svůj život už ani nedokáží představit. Zavládla pohoda a štěstí.

V neděli už jsme museli domů, protože si nově nalezeného Ježíška nemůžemem nechat jen pro sebe a Starý Kolín, a tak jsme decentně poklidili, smetli poslední zbytky bahna do zapomnění, aby si ho tam taky trochu užili. A šupky domů, týden půstu, aby se do nás na ten druhý Štědrý

večer ještě něco vešlo! Jo!