Jarní tábor v Pasekách

Tak nám zase nastalo jaro, čas eskymáckých výprav na sever za zimními sporty. A hle, přišly i jarní prázdniny, jež skýtají možnost takovou podobnou výpravu skutečně uskutečnit. Účastníci expedice si dali dostaveníčko v sobotu ráno u klubovny nejmenovaného oddílu, po chvíli dorazil i polární autobus společnosti S tour. Bohužel, král všech autobusáků mr. Spal spal (jak nám prozradil jeho kolega). Nakládka proběhla bez problémů, vše totiž zmáknul zkušený řidič. Pak už se jelo směr Turnov, cíl Paseky nad Jizerou. Po příjezdu do cíle nás nečekaly ani stupně vítězů, ani stupně Celsiovy – všude sníh a zima. Po vyložení věcí z autobusu navíc k tomu všemu ještě přibyl kopec. Díky celoročním přípravám jsme jej bez potíží zdolali a obsadili zdejší zkušebnu slovutného pražského dětského sboru. Nastalo rozdělení do pokojíčků a pokojů a zabydlení. Odpoledne nastal čas ukázat své umění na sjezdovce. Každý popadl svoje lyže a tradá na svah. Ukázalo se, že zlý vlekař nás na vlek zadarmo

nevezme. Takže nezbývá, než šlapat kopec. Po několika cvičných jízdách napětí vyvrcholilo a pak už se rozdělovalo do pracovních týmů. Jedna partička plná bagrů a druhá partička traktorů. Pravdou je, že někteří trans-formeři museli jet ještě jednu jízdu, neb z jejich hybridního zjevu ani profesionální porota nepoznala, zda jde o bagr či o traktor. Tak a konec, Heidi domů a my taky. Nastala večeře – frankfurtská polévka. A po ní, jak už to tak na jarňákách bývá, večerní program. A zde se musím přiznat k nedobré věci – na žádném večerním programu jsem nebyl (krom toho svého), a proto jejich téma ani obsah v tomto článku nebudu zmiňovat (ani ten svůj (1 proti 7)). Zasvěcení vědí, kdo nebyl, prohloupil.

Další den a ještě ten další po něm bylo na programu sjezdové lyžování a snowboardování, zkrátka radovánky vyplývající ze sjíždění kopce. První den jsem měl službu, takže jediné, co vím, je, že byly fronty největší za celé jarňáky. Naštěstí bylo v pondělí už poněkud volněji. To jsem obsluhoval druhé družstvo,

kde drandil pouze Cvalič, protože Kazach a Jake si ve zdejší půjčovně půjčili prkna a jezdili s Damiánem a Hudlou. Tedy pak se to ještě přeskupilo, ale tím nechci zatěžovat nebohého čtenáře (tím myslím tebe, čtenáři). Po těchto náročných dvou dnech plných vysoké sjezdové rychlosti nastal čas na horskou turistiku, lépe řečeno na běžky.

Povím vám příběh rychlejšího družstva, i když příběh pomalejšího je s ním do značné míry totožný. Akorát se jeho děj odvíjí poněkud pomaleji a na to já nemám dost času. Takže vyrazili jsme, jak už to v Pasekách bývá, vzhůru k vrcholu sjezdovky. Dojeli jsme na Perlíček, čili na Prdek (tak nazývají toto místo prostí Pasečané). Tam jsme počkali na doprovod Jany, která byla po vysokohorském výkonu dopravena zpět do chaty. Pak se družstva rozdělila – rychlejší vyrazili jako vystřelené střelivo a pomalejší také jako střely. Jeli jsme, jeli, až jsme dojeli. Přepadl nás asfalt, takže sundat práskačky a pěší chůze. Po chvíli jsme zase byli na sněhu (naštěstí ne svými kokosy). A už

jsme jeli pěkně do kopečka, který můžete zhlédnout na jednom z nekonečných záběrů z výletu pomalejšího družstva. Dojeli jsme do Vysokého nad Jizerou. Ríša nám totiž prozradil, že ve Vysokém je muzeum jizerského života, vesmíru a vůbec. A skutečně. Nejdříve jsme se samozřejmě museli posilnit. Proviant ze základny dodal energii, ale ne dostatek, takže následovala návštěva cukrárny. Měli tam velmi pěkné výdejní okénko. Pak už jsme šli do muzea, kde jsme dostihli prohlídku s panem vykládajícím. Dozvěděli jsme se několik mnoho zajímavých zajímavostí – kdo všechno žil ve Vysokém v minulém století, jak jim nefunguje tkací stav a hlavně jsme viděli mechanický betlém. Jakožto hodinářův synek musím ocenit – dobrý to bylo. V druhém patře muzea bylo obrovské sršní hnízdo, v přízemí zase rekvizity místního ochotnického divadla a výstava lyží a historických závodníků – krásné, stejně jako krasojízda neznámého mistra. Ale to už zvolna nastal čas vrátit se zpátky, navíc jsme ještě chtěli prověřit zdejší evropské tratě. Byly

velmi spletité a zapeklité, takže jsme je překrosili a vrhli se na alternativní cestu k domovu. Ta nakonec skončila okruhem po opakovači (německy řečeno wiederholtzi (čti vídrholci)). Albínův terénní sjezd hlubokým sněhem po pasece kolmo dolů totiž neprošel a všude jinde byl les, tak jsme to otočili. V závěru okruhu Iris využila svého maskovacího oblečku a ukryla se na posedu. Naštěstí neměla pušku. Cesta zpátky probíhala po stejné cestě jako cesta tam. Když jsme pak jeli ke Kitzbühelu, viděli jsme velikou díru. Amatérské záběry přítomného kameróna poté prozradily, že šlo o Cvalí rochniště či spíše koupaliště. No a pak už se nic moc zajímavého nestalo, takže jsme dorazili do chatičky. Další den nás čekalo opět sjezdování.

Tentokrát jsem si troufl na výkonnější družstvo bagrů, ve kterém jezdila Pečeně, Eidam, Helmut a Jana. Tedy Jana nejezdila, jelikož brala prášky proti strachu. Večer se promítal instruktážní film o carvingu – jak jezdit sloním způsobem, jak jezdit s volantem a podobně. Další den se totiž

vyráželo na běžky, takže tu byla možnost nově nabyté znalosti ihned vyzkoušet na lyžích.

I na druhé běžky jsem se fikaně protlačil do rychlejšího družstva, takže se o Kazachově unikátní skluznici zase nic nedozvíte. Vyrazili jsme, jak už to v Pasekách bývá, vzhůru k vrcholu sjezdovky. Pak jsme sjeli dolů do Kořenova – nastalo několik drobných havárií (například ohyb hůlky v přímém přenosu – zeptejte se kameróna, třeba vám to pustí), ale i přesto nakonec všichni dorazili do údolí. Z údolí jsme pro změnu jeli zase nahoru, dál směrem k přehradě Souš, jež byla tentokrát naším cílem. Pěkně nám to frčelo po improvizované běžecké trati, když tu se náhle zjevil sjezd úzkou lesní pěšinkou. Dojeli jsme dobře a hurá krosem nahoru podle skal. Potkali jsme pojízdnou hospodu – autobus vybavený pípou, stolečky atd. Bohužel byl zavřený. A řidič nikde. Tak jsme jeli dál a zvolna na nás přišel hlad. Vydrželi jsme až na Souš, kde se ukázalo, že přehrada je nepřístupná a autobusová zastávka ve které bychom se najedli nikde.

Tak jsme obsadili jednu z mnoha chatiček a bylo. Měli tam i lehátka, ale báli jsme se je použít. Po obědě nastal nekonečný kopec k přípojce na magistrálu. Vylezli jsme ho a pak už jsme frčeli takřka nadzvukovou rychlostí po magistrále. Totiž po její přípojce. Až jsme dojeli zpátky k pojízdné hospodě. Pak už návrat probíhal téměř stejnou cestou. Akorát v závěru jsme jeli přes sjezdovku. Nejen, že tam řádila zuřivá rolba, ale navíc byla tma. Tak jsme si dali kousek černé sjezdovky (samozřejmě carvingem) a pak už jsme dojeli do chaty.

Poslední aktivní den jarňáků jsme šli zase sjezdovat. Po celotýdenním lyžařském výcviku jezdili všichni jako králové sjezdovky, akorát sníh nebyl nic moc a hlavně nebylo skoro nic vidět. Ale kdo se nebál, pěkně si zajezdil. Nebo taky ne, že. Večer jsme se podívali na film o Eidamových spolužácích a pak už jsme mohli jít spát.

No, a byl tu poslední den. Balení, balení, balení. Jak v balírně. Asi tak v 11 hodin pro nás přijel bus (zase bez Spala, takže zpáteční cesta bez zpěvu,

škoda). Hory byly poněkud ucpané díky Čechům, Holanďanům a Němcům – prostě tři státy se na naše horské silnice nevejdou. Ale zkusit se to muselo. O to vtipnější byl sprint některých jedinců, když jsme po dvou hodinách konečně zastavili u pumpy. Tak a touto veselou tečkou bych se s vámi chtěl rozloučit.

Kokeš

P.S.: Výsledky hitparády hrůzy: