Cesta do pravěku

Co mi chceš, budíku? Že vstávat? V sobotu? Proč? Výlet? Aha, tak to zase jo, to já vstanu. Sváču, svetr a už svištím k nástěnce. Už u nástěnky to začalo podezřele zavánět výletem v rodinném stylu a nádraží domněnku jen potvrdilo. Nevadí, v sedmi lidech můžeme lépe využít připraveného soukromého kupé v berounském šneku. Na odhlučnění sice konstruktéři zapomněli, ale i tak jsme zaslechli Hudlu, kterak nás po krátké době láká z vlaku ven, do Černošic (Černošína?). Žlutá značka odtud nevedla do stylově žluté cukrárny, ale kolem rybníka. Kokeš neváhal a podělil se s kachničkami o rohlík, Marcel s Vigem se kachny pokusili obalamutit sněhem, což se jim nepodařilo, a tak jsme nechali kachny kachnami a pokračovali v cestě. Zakrátko se před námi zjevil pravěký šaman a vysvětlil Péče, že zdárné přežití kmene plného neschopných stařešinů je závislé na jejích schopnostech, a proto se s pomocí stařešinů vrhla do osévání poněkud zmrzlého pole. Po osevu nezbylo než pokračovat v započaté cestě,

směr Cukrák. Nicméně Cukrák je vysílač a vysílače stojí na kopci, a tak jsme museli do svahu. Na vršku kopce jsme skutečně nalezli vysílač Cukrák a hned jsme si ho přidali na seznam míst, kde není opravdu vůbec nic zajímavého k vidění. Cesta dále vedla z kopce, kde proběhl první pokus o improvizované sjezdování. Napoprvé byly výsledky spíše ve stylu sníh za krkem nebo vtipné kamerové záběry, protože jsme použili příliš mírný svah, na kterém to opravdu moc nejelo. Zato v dalším průběhu pravěkého výletu se vyvinuly opravdu kvalitní skluzy, za použití různorodých pomůcek, jako jsou například: kongo, brodvak, lyžařské hůlky, Hudliny školní desky nebo igelitový pytlík od svačiny. Kolem jedenácté se začaly projevovat důsledky brzkého ranního vstávání, a to sborovým kručením v žaludcích účastníků, a proto jsme se začali poohlížet po nějakém pěkném slunečném nezasněženém místě, kde bychom se naobědvali. Zakrátko jsme pochopili, že jediné takové místo v celém okolí je přímo pod dálničním mostem, a tak jsme nabízené

místo přijali, vybalili jsme obědy a jali se svačit. Tato činnost probudila poměrně velký zájem cestujících v projíždějících autech, kteří po nás udiveně pokukovali. Oplatili jsme jim stejnou měnou a bavili se na účet jejich překvapených obličejů. Aby bylo zábavy více, přidala Hudla k dobru čokoládu se soutěží k Česko hledá superstar, což matematické mozky nenechaly bez povšimnutí a detailně si rozpočítaly, kolik obalů od výrobků nejmenované čokoládové hvězdy musí člověk vybufetit za den, aby byla výhra jistá a zároveň aby se vyplatila (mimochodem Kokeš sbírá obaly ještě teď, tak mu můžete přispět do sbírky). Když jsme se dosyta najedli a dosyta pobavili cestujícími v autech, šli jsme na mamuty. Mamuti byli hbití a nenechali se jen tak skolit oštěpem a dokonce se nějakým zázračným způsobem vyhnuli i speciálnímu prakooštěpu. Po vydatném lovu jsme pokračovali dál lesem k běžkaření jako stvořeným. Také jsme cestou běžkaře potkávali. A jací to byli zajímaví běžkaři. Místo, aby měli běžky připjaty na nohou, nesli

je pěkně v rukou (asi aby se běžky nezničily příliš častým používáním). Alespoň jsme se nemuseli obávat, že svým alternativním sjezdováním na svazích po cestě zrušíme běžkovou stopu, protože tady bylo možné zrušit tak maximálně stopy běžkových bot, což není nijak závažný čin. Den kvapem ubíhal a my se blížili ke skalní vyhlídce. Byla moc pěkná, ale bylo trochu oblačno a mlžno, takže mnoho jsme neviděli a navíc to bylo, co si budeme povídat, dost vysoko. Po skalní vyhlídce jsme šli ještě kolem odbočky na mohylu a kdo se nebál prapodivně vyhlížejícího sněhuláka strážícího cestu k mohyle, mohl si ji jít prohlédnout. Co na ní bylo zajímavého, bohužel nevím, sněhulák mě zastrašil. Cesta dál, do Všenor, vedla nám známým (alespoň některým z nás známým) terénem, neboť podobnou trasou jsme šli na mikulášském výletě. Nicméně, jak jsme se přesvědčili, cesta pod sněhem vypadá úplně jinak než beze sněhu, a proto si toho někteří z nás vůbec nevšimli. (já, pozn. – moje ) Na klouzání už bylo dost mokro. V botách. A taky

trochu unaveno. Došli jsme tedy alespoň pěšky. Do odjezdu vlaku zbývala ještě hodina, a tak jsme ještě zašli ochladit pár šálků čaje do místní restaurace se stoly všeho druhu a tvaru a s obrazy lidí všeho druhu a tvaru. A po čaji na nádraží a po nádraží na vlak a po vlaku domů. A na úplný závěr rada pro metraře: pro jízdu po eskalátoru směrem dolů volte pro větší pohodlí eskalátor jedoucí týmž směrem.

morče