Nižbor

Jak to jen začalo…ano, už vím: před klubovnou. Trochu mě tam zarazilo, že tam postává jen pět lidí, ale dobrá. A než jsem se stačil rozkoukat, hned mě lapil Kosa a spolu jsme odjeli vozem a zbytek nechali napospas českým drahám. To byla chyba, Irdu zřejmě zmátly podivné přestupy a tak dojeli o pár stanic dále, ale pak zase chytli vlak zpět, takže jsme se na nižborském nádraží šťastně sešli. Ve škole jsme obsadili třídu, snědli večeře, hodným dětem byl přečten kousek z Ferdy Mravence a pak už jen spánek.

Ráno nám přineslo hodnou Irdu a ta nám zas přinesla snídani, takže s chutí do ní! Po schroustání jsme na sebe nahodili pár teplých vrstev a vzhůru ven. Zima, zima. Však to přejde. Za Nižborem následovala hra, spočívající v přehazování sněhových koulí až do rozpadnutí. Jsem na straně vítězné. Uhýbáme ze silnici na cestu. Tam již Kosa ukazuje na jakousi stopu divé zvěře, snad chce vědět, čí to je. Jsem si jist hrabošem, ale nahlas to neříkám, nechci kazit hru. Všichni sdělují své tipy…a

je to divočák! Nevadí, snad příště. Brzy mám další šanci, ale i tentokrát má moje ondatra ke správné srně daleko. Během tohoto stopování jsme dorazili až ku hradu…a zas nevím, jak se jmenoval. Dobereme energii pořádným obídkem, hrad si prohlédneme a vyrážíme dále. A zanedlouho se blíží vytoužená chvíle, kdy dorazíme ke svahu a já budu moct vytáhnout svůj igelit a pořádně si zajezdit. Ale, co čert nechtěl, sníh byl nějaký těžký a mokrý, a tak jízda skončila naprostým fiaskem.

Podél potoka, ke kterému jsme takto dojeli, jsme se dostali až k Berounce. Ale ouha, silnice na druhé straně, most nikde, tak co? Po břehu řeky kamzičí stezkou kolem chatiček dorážíme k mostu železničnímu, na jehož druhém konci je útulná restaurace. Čas na čaj pro zkřehlé turisty! Jen chviličku posedíme, prstíčky ohřejeme a pak zpět volnou chůzí do Nižboru.

Tam si odpočineme, zahrajeme fotbálek (jen pozor na Péču, je zuřivá), zahrajeme libé tóny na piáno a pak už jídlo (však jsem se již nemohl dočkat). Bylo rizoto…nebo ne? Já

prostě nevím. Pak si ještě dáme Osadníky, ale o tom vám snad nebudu ani povídat, kdo tam byl, tak ví, co se tam dělo za podlosti. Ale stejně jsem jim kousek toho Ferdy přečetl. Dobrou noc.

Další ráno. Další vstávání. Další snídaně. Balení. A vzhůru na keltské oppidum, Jana už se nemůže dočkat. K nelibosti všech však počasí zasahuje a nám nezbývá, než se v nastalé chumelenici vrátit do školy. Tak si ještě zatikáme (tj. zahrajeme Tikala), sníme chutnou polévčičku a odcházíme. Všichni jedou autem, jen já busem, takže o cestě zpět vám zas nic nepovím. A to je vše.

vigo