Volání Řevničova

aneb do pustin Velikonočních ostrovů

Nuže milí mladí přátelé, to jsme se vám jednou zase pěkně pobavili. Ani to není tak dávno, sám si na to vzpomínám, ech tak tedy dobrá: Kolem hodiny dopolední lépe než ranní se kolem Dejvického nádraží začala shromažďovat sebranka. Ale nebyli to jen tak ledajací vykukové či potloukači. Byli to Kočovníci. Ne však sami. Několik odvážlivců se k nim na tomto brzkém srazu připojilo, aby s pomocí Vlačí odplulo a tak podobně se nechalo dopravit do kraje Velikonoc. Ano, ano, rozumím, také jsem čekal čokoládovníčky a další poťouchlé zajace, kteří krom alobalových trenek jsou uvnitř naprosto dutí, což odpovídá i jejich výrazu naivů, nicméně se mé očekávání nenaplnilo. Velikonoční ostrov, přátelé, to neznamená vejce, pomlázku, berana nebo dokonce polární půlroční velkou noc. Velikonoční ostrov znamená sochy obrovských mužů v podivných kloboucích, kteří tajemně stojí a již několik století, ne-li tisíciletí, přemýšlí. Také by vás zajímalo nad čím?

Možná už na něco přišli, ale myslím, že vzhledem k tomu, že jim to trvalo několik stovek let, tak nám to neřeknou, protože by to nebylo moc fér, abychom přišli k hotovému jen tak zadarmo. Dost rozumování, nemáme přeci tajemné stání ani tolik času.jako ty. Sochy.

Vé ostrov se kupodivu objevil na obzoru přesně v okamžik, kdy by si obyčejný člověk řekl, že dorazil do Řevničova, respektive na jeho lesní nádraží. Což také byla pravda, ale jen pro toho obyčejného člověka. My jsme mezitím zjistili, že na ostrově sídlí paní Slepice a pan Pták a ti měli společná vajíčka (barevná), která upouštěli ze svých patrně kloak. No tak přece jen ta vejce, nuže sbírejte! Mé družstvo složené z Nejlepších dalo najevo svou převahu družstvu Největších bramborů (dále jen NB) už při první hře, u které jsme pro vítězství museli vyluštit šifru, což byla hračka tak na jednu vteřinku. Jenom družstvo NB na vyluštění potřebovalo asi tři půlhodiny.

Cesta pokračovala dál, vajíčka se chrlila, ale najednou přišel už trošku jinačí úkolík.

Cílem bylo co nejrychleji vytáhnout kámen, který jsme položili na svou délku za hranice kruhu, který nás omezoval. No dobře, tady jsme nedopadli nejlépe, ale stejně si myslím, že v tom byl nějaký švindl.

Ani to moc dlouho netrvalo a najednou, kde se vzal, tu se vzal, přišel oběd. Nikoliv nahý, za to však velmi příhodný. Milá příhoda pojíst tak uprostřed dne. Nebo ne? Ale ano! Pojďme se však podívat, co měl kdo k snědku přichystáno! Nějaký chlebíček, řízeček, někdo obložený se salámem, prokládaný banánem, jiný zase sušenky, ovoce, zkrátka: každý si jí, co chce. Dobrou chuť a ty se Gimli nermuť, žes jen tuňákem jazyk potěšil. Pravda bylo třeba sil. Všech. Aha, tak už víte, kdo je největší Čech.

Ostrov Vé se nám pak proměnil do puzzle. Spíše však jeho sochy, které jsme dle složenin fot postavili a pak nechali rozběhnout. Vše pod dozorem Pavla Pavla Kokeše Bé, ten však, jak mi teď došlo, nebyl zde, natožpak tam. Nějak si špatně vzpomínám. Dál. Jsme samozřejmě šli. Lesem, poli moc ne, lesem, pořád ještě

poli vůbec ne, lesem a jejhle, koleje se nám tu objevily. Vy mršky rovnoběžný! No uvidíte, co vám tu předvedeme, tedy hadicehod spojený se

zmítotočem. Zmije? Ne, ta ne, na tu je ještě příliš zima. Nám bylo príma, protože už bylo téměř jisté, že NB porazíme. To se také stalo, naši převahu jsme potvrdili na nádraží, kde jsem polapili uniklou slepici a kde jsme za nasbíraná vajce dostali ne přes, ale do huby bombouny. S explozemi křepelek cukrů cukrů jsme odjeli i do Prahy.

A k čemu to celé bylo? Hloupá otázka, to je přeci úplně jasné. Aby se to stalo!

Gimli