Tak jsme se jako každý rok na první výlet ven vydali na Noční pochod z Liběchova do Osinalic. Už na nádraží začala legrace a Pídler zajistil ,,slevu“, kterou samozřejmě nechtěl zadarmo. Přesunuli jsme se do vláčku a nechali se jím unášet směr Všetaty, kde jsme přestoupili a dalším spojem dojeli do Liběchova. Tady jako vždy na nádraží zuřivý pes a o kus dál opět usedlíci a skládka. Po cestě jsme pojídali bašty z domova. Když jsme došli do Tupadel, objevila se, v těchto místech již dlouho stojící, hospoda. Zde jsme se občerstvili a dali si limonádu a naplnili své čutory. Další cesta nás vedla skalním zářezem k zámečku a dále po poli odkud je krásný výhled na noční svítící mělnickou elektrárnu a Mělník. Na konci pole vnor do lesa a cesta skrz něj. Na konci lesa nás opět čekala občerstvovací pauza a opalování se ve měsíčním svitu, sice ne tak jasném jako loni, ale lepší než tlumnicí přes hlavu. Pokračovali jsme dále, na déšť to navypadalo, takže dobrý. Pod očekávaný převis jsme dorazili asi v půl jedné.

Chrr-hvízd naznačuje sladký spánek.

Ráno vstávání do teplého slunného dne. Nasnídali jsme se, vzali s sebou ,,lana, háky, mačky“ a okolo studánky přes vyhlídky na Pusťák. Tady jsme si zkusili, jaké to je ocitnout se na šikmé ploše – zkoušeli jsme slaňovat. Vyzkoušeli si to všichni a přistoupili jsme tedy na těžší kalibr. Lano jsme přendali na kolmou skálu a úkolem bylo vylézt vlastními silami nahoru, tam se (za bezpečného jištění Pídlerem) přecvaknout na jiné lano a opět slanit dolů. No nepovedlo se to snad nikomu. Škrund nám začal signalizovat, že bychom se měli vrátit na oběd. Učinili jsme tak, ale byly již asi čtyři hodiny a nemělo by cenu podnikat nějakou další výpravu a tak jsme buď seděli u ohýnku, nebo si šli dát ,,dvacet“. Pak přišla večeře a po ní veselé hry. Dalvas jako před léty tam nepřišel, ale předešlý večer tam byli jiní veselí trempové a tak bylo opět švandy dost.

Ráno asi v pět Kosa vzbudil odvážné, kteří se chtěli jít podívat na východ Slunce na Nedvězí. Já jsem odvážný nebyl, takže

vám z výpravy nepovím nic. Když se vrátili, vstali jsme, dali si snídani, sbalili věci a vydali se do Osinalic. Zde jsme si opět nezdravě vyčistili zuby a myslím, že i trochu pršelo. Ale čekala nás zase dlouhá cesta zpět na vlak a tak jsme museli jít. Šli jsme zase tím nekonečným údolím a zpříjemněním nám byla opět tupadelská hospoda. Do Liběchova jsme však došli včas a vláček, který nás měl odvézt domů nám neujel. Jinak kdo nadával na veliké vedro, nechť se podívá na svůj teploměr a s chutí zavzpomíná.

Ikarus