U(H)L(.)JANOVICE

To byl zase jednou výlet. Jak jsme se sešli před klubovnou, nevím, jelikož jsem využil možností podzemní dráhy a na sraz se dostavil na pražské hlavní nádraží. Tam už čekal zbytek skupiny. Dětí opět nebylo mnoho. :- ( Ale jinak nás bylo dost, a tak Hobo zakoupil jízdenky a už jsme se hrnuli do vláčku. Tím jsme dojeli po železničním koridoru do Kolína. Tady jsme měli přestupovat, a když jsme se vylodili z vlaku, vůdce dal signál k přestupu. Provedli jsme. Na prvním nástupišti stál vcelku plný motoráček. ,,Tak kampak ?“ ptá se pan strojvůdce. ,,Do Uhlířských Janovic !“ odvětím mu. Vlezli jsme dovnitř a sunuli se krajinou vláčkem k výše uvedenému cíli. Ve vláčku bylo docela hezky až na prudérní dámu se psem Kateřinou, jež svému čoklovi slibovala, že ,,pán“ (Kateřinou oslintaný Kokeš) se určitě umyje. Z nádraží jsme kolem čerpací hospůdky došli do lesa, kde jsme určili vhodné místo pro přenocování. Pojedli jsme své večeře od maminek, či vlastní výroby a jali se spát. Pršet by

nemuselo, a tak jsme ulehli pod nebem poněkud širším.

Ráno krásně a teplo. Marcel nás informoval, že by rád také dorazil, a tak jsme si sbalili a šli mu naproti. Hned v první vísce zvané Sudějov jsme se zastavili, abychom nabrali nějaké molekuly H2O. V altánku jsme objevili silný a chutný pramen vody, ale asi jsme nebyli jediní, kdož ho objevil, a tak u něj byl docela frmol. No tak počkáme. V tu chvíli se zjevil pan kostelník, s krásným velkým klíčem. Poprosili jsme ho, jestli by nám kostel neukázal zevnitř, a svolil. Kostel byl opravdu pěkný a prý zasvěcen svaté Anně, ale komentář byl stejný: ,,Támhle ten oltář byl vypálen, tady mají být sochy, ale ukradli nám je a támhleten flek u stropu je proto, že nám ukradli okapy…“

Nabrali jsme vodu a vyrazili dál do Kamenné Lhoty. Zde jsme poobědvali a Kosa nám dokonce ohřál párečky. Pokračovali jsme v cestě dále a v následujícím lese jsme potkali Marcela, jak nám jde naproti. Nevadilo mu, že jdeme opačným směrem, otočil tělem a šel s námi. Narazili jsme na

malou vypiplanou usedlost Malá Skalice, kde měli dokonce po zemi rozházené malé ptáčky a angličáky na cirkulárce. Pak už jen přes kopec do Zbraslavic.

Tady jsme se také zastavili na náměstí. Nebyl tu chutný pramen, ale chutné potraviny s indiány atd. a hospoda s projekcí hokeje (Tesla color). Zdrželi jsme se a netrvalo dlouho a zjevila se Hudla. Ještě tam natlačíme nějaké nápoje a půjdeme pomalu hledat les na spaní a uvaření večeře.

Okolo letiště jsme došli ke třem rybníkům v Sidonském lese. Místo jsme našli pěkné a pak už jsme se moc nezdržovali a rovnou začali klohnit večeře. Somroval jsem statečně, abych vám mohl podat informace a výsledek je tu: Dobrý to bylo. A jejky, asi nám sprchne. Postavili jsme pařenišťata a vyčkali. Nejspíš to byla ,,babka“, a tak se mohly za chvíli vytasit kytary a něco zazpívat. Následuje noc a spánek sladší než med, i když dost ruší jarem nabité žáby z nedalekého rybníka.

Po ránu rozlepíme oko a zažehneme opět ohníček. Kosa si přivolal odvoz do Prahy a z technických

důvodů s sebou přibalil i Pečeni. My jsme setrvali a k snídani snědli převážně pečivo. Pak jsme ještě chvilku vymýšleli, jak zužitkovat produkty nechvalně známé bamboochy. Výsledek se nedostavil, ale dostavil se oběd a hlad s ním. Opekli jsme párečky a znova poklábosili. Ale čas běží, a tak jsme zalili oheň, sbalili věci a opět kolem sportovního letiště zpět do Zbraslavic na vlak. Musím uznat, že zde mají opravdu poetické nádražíčko, a chybí tu snad jen 17. kolej k panu Zababovi. Nepřijel sice pan Zababa, ale motoráček, který nás svezl do Kutné Hory, a odtud již pod elektrickou trakcí jsme rychlíkem dojeli do Prahy. Tak zase příště…