Deštnice

Když jsme v pátek večer opouštěli příjemně vyhřátý vagon v zastávce Deštnice, která svým vzhledem připomínala spíše trampskou osadu, netušili jsme, jak příznačný bude název této obce pro následující dva dny. V tuto chvíli tam ale nepršelo (na rozdíl od mnoha jiných míst o čtyřiadvacet hodin později), a proto jsme se bez váhání vydali k nejbližšímu lesu najít vhodné místo k přespání. Záhy jsme se uložili nedaleko rušné silnice na mokrý mech a ještě notnou chvíli kolovaly kolem ohně v díře (to aby od něj nebylo příliš teplo) všelijaké pochutiny – jmenuji například ulepené sýrové klobásy, pepřový salám či broskve. Zalepeni touto směsí jsme se odebrali ke klidnému spánku.

Hned po ránu tu byl náročný úkol – spořádat kotlík slizu, což znesnadňovali přítomní gumoví medvídci a kyselé žížaly, o lentilkách ani nemluvě. Po tomto náročném trávicím boji jsme nabrali směr zpět do Deštnice. Stále nepršelo, což nás nemohlo překvapit, neboť jsme byli bohatě zásobeni informacemi z Meteowebu, přestože

se dva zdroje těchto informací v detailech poněkud rozcházely. U silnice seděl nafouklý ptáček a dělal, že nemůže létat, po chvíli se nám však vysmál a odletěl. Největší atrakcí Deštnice byly bezpochyby prolézačky a houpačka, přesto jsme si dali ještě okružní trasu po vsi. Když jsme totiž na konci vesnice chtěli nabrat vodu, ukázalo se, že se jedná o špatný konec, a tak nutně následoval přesun na správný konec. Tam byla k vidění chata s početným zvířectvem, sestávajícím přibližně ze 2 koček a 4 psů. Největší pozornost si zasloužil jezevčík, který přes břicho takřka nedosáhl nohama na zem. Zelená či modrá (anebo jiná) značka nás neomylně vedla k Pravdě, z čehož nám ale brzy vyhládlo a nezbývalo než si upéci nějaké ty sýrové uzeniny na ohníčku. Během další cesty byla k vidění kaple sv. Vojtěcha, do které se nedalo dostat, kůň, který vypadal jako kráva, a pak koťátko, které nešlo odehnat. Zuzka našla lžíci s podpisem Chrob, ale návrh přidělit jí jakožto poctivému nálezci tuto přezdívku se jí příliš nezamlouval.

Netrvalo dlouho, a byli jsme na Pravdě, což není pravda, ale zřícenina. Všichni se bezhlavě hnali po lávce do hradu, pouze Péča si pečlivě přečetla ceduli „Lávka je v havarijním stavu!“ a rozhodla se návštěvu této pamětihodnosti vynechat. Z informační tabule jsme se dozvěděli například to, že hrad v nynější podobě (zřejmě tedy zříceninu) vybudoval jistý Beneš z Kolowrat v 15.století. Dále tento Beneš, řečený Svině, varoval, že chůze po zdivu je poškozováním památky. Na bezpečnost zde proto dohlížel místní poustevník, který obýval s dalšími dvěma zjevy dřevěnou chatrč na nádvoří a ve volných chvílích vytvářel psychedelická výtvarná díla. Jeho nabídku přespat na hradě jsme zdvořile odmítli. Dalším hradním strašidlem byl nakreslený kostlivec, díky kterému Kazach prohrál sázku, které litoval po celý zbytek výletu. Kokešovi tento kostlivec nestačil, a tak se sám pokoušel strašit nebohé turisty ve sklepení. V neosvětlené místnosti se však pouze přerazil o klacek. Když na hrad dorazila i Péča a poustevník s

kamarády šel na procházku, mohli jsme přes lávku vyrazit zpět. Cestou z Pravdy už poprchávalo (což jsme věděli z Meteowebu), a proto jsme se ještě stavili v Domoušicích na čaj, přičemž jsme opět narazili na poustevníka a jeho kumpány. Navíc ještě přijel Kosa, chtivý pořádného zmoknutí. Zašili jsme se tedy do lesa a pustili se do značně přebytkového vaření. To už regulérně lilo (což jsme věděli z Meteowebu). Díky nepřesnosti při stavbě pařeniště do něj poctivě zatékalo, a tak bylo nutno vybudovat další přístřeší. V následujícím chaosu při stavbě pařeniště a rozdělování míst na spaní nejvíce vyniklo Kokešovo prohlášení, že je bizon. Následovala stará indiánská poučka o tom, že bizon spí, kde si určí. Bizon si tedy určil a šlo se spát.

Ráno stále pršelo (což jsme věděli z Meteowebu) a tento stav setrval po celý den. I přes to jsme vstali a vyrazili na vlak do Mutějovic. Vzhledem k neustávajícímu dešti jsme dvouhodinové čekání na vlak strávili v zastávce konzumováním oběda a hraním oblíbených her „Na kovboje“

a „Střevo, střevo, žaludek, žaludek“. Ukázalo se, že variantu této hry s potravinovými názvy Eda příliš nezvládá, zatímco u vnitřností boduje. No a naštěstí tu byl vlak, a tak jsme nasedli. Jelikož jsem jel pouze na Ruzyň, tak nevím, kde nakonec vystoupil bizon, ale bezpochyby to bylo tam, kde si určil.

Marcel