Milovice

Milovice, Milovice...co se o nich dá říct více? Třeba, že leží nedaleko Nymburka (myslím) a tím pádem vlastně v Polabí. Taky, že toto městečko sloužilo dlouhá léta jako vstup do vojenského výcvikového prostoru. A tento prostor jsme se o jednom zářijovém víkendu vydali v čele s Bužem prozkoumat. Takže jak to vlastně bylo... Je pátek večer a banda Kočovníků se ve Vlkavě souká z vlaku. I přesto, že je večer, je docela vedro. Upravujeme Anče bagáž (to mi připomíná, že od té doby nějak postrádám uzlovačku☺) a protože Bužu velí „...po červené...“, vydáváme se po červené. Směrem na Loučov, odbočkou na sklad palet a do lesa. V lese nalézame místo na spaní a nastává klasický kočovnický letněvýletní večer: ohýnek, pojídání večeří z domova, povídání a pak hají. Bužu ještě nařizuje budíka, že prý to máme další den daleko, tak bude nutno povstat, abysme to jako prý ušli.

Probouzíme se chvíli před nařízeným budíkem, snídáme a balíme. Je nádherný den, ale vedro už od rána. Proléváme ohniště vodou,

protože je dost sucho a vyrážíme směrem do bývalého vojenského prostoru. První cíl je letiště, kde se ovšem, jak zjišťujeme, už usídlila firma distribuující krouhané zelí a její zaměstnanec nás odmítá na letiště vpustit. Zato nám radí jiný směr, k bytovkám. Kráčíme po rozbité silnici, kde občas projede neuvěřitelně rychle auto a po levé ruce máme zbytky zrezivělého plotu z ostnatého drátu. Chmurný pohled. Po chvíli se z lesa noří domy. Rozbité, vybydlené. Ještě chmurnější pohled. Nebyli bychom to ale my, kdybychom něco takového neprozkoumali. Zastavujeme tedy, odkládáme věci a jdeme na průzkum jednoho z domů. Uvnitř nalézáme vylámené dveře, nábojnice, noviny psané azbukou, nápisy na stěnách azbukou... Jdem zase ven a vidíme jak si ve vedlejším domě místní omladina hraje na vojáčky a zásahovou jednotku policie a to včetně zbraní a uniforem. Průzkum obytného domu nás ale podnítil k průzkumu bývalého kulturního centra. Prolézáme bývalým kinosálem, promítačskou kabinou a dalšími prostory centra. Na zemi jsou

noviny psané azbukou přinášející horké zprávy ze Sovětského svazu. Bužu říká, že chceme-li ujít to, co on naplánoval, musíme vykročit. Kdo by vzdoroval takovému vůdci. Vykračujeme. Jdeme dál podél bytovek. Část jich je oplocená, opravená a upravená. Jsem zvědav, kdo si tam ale ten byt pořídí. Kousek za bytovkami obědváme. Chleba s – lahůdka. Áža má bod za skvělé rybičky. Po obědě je část osazenstva líná a zbytek si jde zaházet frisbee na pole, při čemž si Hakis mrzačí nohu, ale nese to statečně celý zbytek výletu, takže to nemá cenu dále zmiňovat. Pokračujeme po silnici, která je stále rovně. Po cca 2 km, v místě bývalé vesnice Mladá, odhybáme vlevo a jdeme zase rovně. Stále vpřed. Kolem je pěkná příroda, až by to jeden v bývalém VVP nečekal. Terén je občas zvlněn pozůstatkem cvičných zákopů, ale vše je porostlé bujarou zelení. Pořád rovně vojenským prostorem až do vesnice Jiřice.

Před Jiřicemi ale narážíme na další zajímavost. Věznici. A stále funkční. Na cestě kolem ní je zakázáno troubit, fotografovat

a jezdit rychle. Sedíme u cesty a vězni na nás pokřikují z oken. Kolem nás projíždí několik dozorců v autech. Asi jedou pozdě neb zatáčku berou div ne po dvou kolech. Pokračujeme dále do Jiřic, kde nalézáme restaurační zařízení a shodujeme se, že menší zrestaurování se by nebylo od věci. Čekání na otevření si krátíme frisbee. Poté se restaurujeme a během toho se dostavilo to, co jsme vzhledem k teplotě, tlaku a rosnému bodu čekali již celé odpoledne. Bouřka. A pěkná. Naštěstí jak rychle začala, tak vcelku rychle přešla, takže se za chvíli můžeme vydat zase na cestu. A protože se mezitím smrklo, tak pro dnešek na cestu poslední. Opět jdeme po zcela rovné silnici do VVP. Míjíme věznici, ozářenou spoustou reflektorů, a na jedné z křižovatek mizíme v lese. Mokrém a dosti terénním. Kdyby tam nebyly stromy, věřil bych, že to byl opravdickej tankodrom. Hledáme dřevo a to se pak pokoušíme přesvědčit, aby chytlo a hořelo. Povedlo se. Asi po hodině. Vaříme tedy večeři. Těstoviny, paráda. Všude je mokro a mírně se nám

klíží oči, tak mizíme v pařeništích a uléháme na nerovný terén. Přičemž i nerovný i terén jsou slabá slova.

Ráno je vlhké a olezlé. Všechno kolem je vlhké a olezlé. Vybrali jsme si na spaní pěkně vlhký a olezlý les. Navíc silně hrbolatý, protože každého z nás bolí celé tělo a navíc každého jinak. K naší smůle je přes cestu les vcelku pěkný, rovný a méně olezlý, ale ten jsme večer nějak přehlédli. Inu, stane se. Snídáme. Mám skořicový závin Delvita, ale Vigova předpověď o tom, že kdo tento závin pozře, uschne a rozpadne se na prášek se naštěstí nevyplnila. Po snídani ve spacáčku balíme a opouštíme po rovné cestě olezlý les. Jdeme rovně až k nějaké bývalé strážní budce a tam zahybáme vlevo. Po zatočení naštěstí rovné úseky končí. Blížíme se k Milovicím, kde se loučíme s Péčou, která se tak těší na studium, že kvůli němu radši odjíždí dříve z výletu. Její chyba. My se jdeme občerstvit do blízké restaurace a pak se k prolejzačkám naobědvat. Sledujeme děcka projíždějící kolem na bicyklech s připevněnou PET

lahví, která drhne o kolo, čímž dělá neuvěřitelný kravál. Zřejmě je to trénink, kdyby si někdy v budoucnosti pořídili motorku. Pak již na vlak. Za zmínku ještě stojí trať Milovice – Lysá nad Labem, která má jen dvě konečné – již zmíněné zastávky. A pak už do Prahy, vyklepat jehličí ze spacáku a před očima stále mít tu nekonečnou, rovnou cestu vojenským prostorem.

Čárlí