Za Habartem z Lopaty

To bylo tak:

Jednoho dne na podzim, dejme tomu v pátek, se dvě skupiny dějepisných pracovníků, které se nazývaly Historici a Boží výzkumníci, vypravily rozřešit stále nalehávější a veřejností velmi sledovaný problém. Cílem bylo objasnit osud pokladu loupeživého rytíře Habarta z Lopaty, který do roku 1411 sídlil na hradě Lopata a téměř každý den loupil a raboval ve svém okolí. V onen osudný rok 1411 byl hrad Lopata dobyt, ale Habart z hradu unikl (některé prameny udávají, že šlo o útěk, jiné, že byla sjednána jakási dohoda). Následně o Habartovi není po několik desítek let slyšet, až se objevuje zcela chudý kdesi na Šumavě. Kam ale zmizel všechen ten lup?

Po příjezdu do oblasti Habartova řádění byla již tma, a tak byl začátek výzkumu odložen na další den. Utábořili jsme se v lese a hned se začaly dít divné věci. Po lese se míhala světla světlometů až nakonec, přesně o půlnoci, přijelo auto až k našemu nocležišti, z nějž vystoupil nevlídný pán, kterému se nelíbil

ohníček. Argument, že jsme vědci ho však obměkčil. Další den se přišel ještě podívat, jak se zahajuje takový výzkum. A pak už jsme se vypravili vstříc záhadě Habartova pokladuNejprve bylo třeba přeložit staročeské zápisky z Habartova deníku, které byly získány archeologickou činností, do současného jazyka. Když tu náhle – co to? Muž v podivném plášti. Po chvíli se ukazuje, že jde o ducha samotného Habarta z Lopaty!!! Tím se mnohé vyjasňuje, ale jiné zas zatemňuje. Strach z jeho palcátu nám nedovolí zdržovat se v jeho blízkosti, a tak utíkáme, co nám nohy stačí. Ouha, bez věcí, to byla chyba. Nezbývá, než se pro věci vrátit, ale jak na to, když je střeží Habart se svým palcátem??? Provedeme to lstí – maskujeme se za běžná lesní zvířátka a kořistíme věci. Vyšlo to! Pokračujeme dále v cestě a přemítáme nad novými poznatky. V tom se zas zjevuje duch Habarta a zuřivě se blíží. Naštěstí s námi chce uzavřít dohodu: my necháme jeho poklad a on nás nebude strašit. Budiž tedy. Habart jde pak chvíli s námi a my této

chvíle využíváme k výzkumu – zjištujeme, co Habart kradl v pondělí, úterý a tak dále. Přicházíme do Tymákova, nabíráme vodu a kousek za vsí hrajeme hru na zlouny a dobrouny. Pak ještě předvádíme Habartovi naše frisbee umění, protože nemáme rapíry, abychom svedli pravý středověký rytířský souboj. Habart totiž už dlouho neviděl pořádný zápas. Jdeme dál a blížíme se k oblasti, kde hlídají zlí Habartovy duši. Musíme nenápadně proniknout – uff, dřina, ale pronikli jsme. Přicházíme do vesničky s nechutnou vodou a fotbalovým hřištěm, kde se právě odehrává jeden ze zápasů okresního přeboru. Hraje, tuším, třetí v tabulce s pátým. Zástupce kameróna neodolal a rozhodl se natočit několik sportovních záběrů. Po chvíli zmítavých obrázků kamera pro jistotu vypovídá službu. Nedaleko od opravdického zápasu po chvíli rozehráváme vlastní souboj ve hře, kde je hlavní protagonista ovládán nohami. A zvolna nastává večer, tak jdeme najít nějaké to místo na spaní. Předtím ovšem ještě spácháme drobnou zradu – výzkumů už bylo dosti,

je třeba najít poklad. Ale Habart je stále dosti silný na to, aby nám v tom zabránil. Dovídáme se, že velká část jeho síly se ukrývá v jeho palcátu. A tak hurá na něj a zabavit mu to. Jako vždy – úspěch. A pak už spát, zítra se vydáme za pokladem a na Lopatu.

Probouzíme se a hle, nedaleko Habartova pokladu – bojové schopnosti dějepisných pracovníků alespoň přijdou k užitku. Pozůstatky středověkého vojska s oslabeným Habartem v čele nemají nejmenší šanci. Poklad je náš, vyrážíme na hrad Lopata, kde bádal náš předchůdce F. X. Franz. Cestou ještě potkáváme „drážní těleso“ – nejspíš využívané v době Habarta ku transportu uloupeného materiálu, protože koleje dříve vedly až k úpatí hradu. Na hradě Lopata nacházíme pozůstatky staré brány, kterou již zminovaný F. X. Franz znovu na začátku dvacátého století sestavil, aby ji pak během dvacátého století zas někdo rozboural. Lávka je dosti prohnilá, ale kdo se bojí, nesmí do lesa ani na hrad. Uvnitř hradu je ještě podivná ďoura a – Habart. Zesláblý, ale stále dosti

děsivý. Naše kouzelná zaříkávadla ho navždy zbavují prokletí, Habart padá kamsi dolů, dolů... Zbyl z něj jen plášť a pásek. Odcházíme z hradu a zde musím své vypravování ukončit, protože ačkoliv jsem byl členem Božích výzkumníků, kteří nebyli tak dobří jako Historici, byl jsem povolán na další záhadu.

Kokeš