14. podzimní tábor

,,Prosím pozor, na nástupišti číslo 2, nastupujte do rychlíku číslo 948, směr Tanvald…“ A tak banda odvážných Kočovníků uposlechla nádražního rozhlasu a vydala se vstříc horskému dobrodružství. Po třech hodinách jízdy vláčkem jsme vystoupili ve stanici Plavy, odkud jsme byli auty Krakonošova synovce přepraveni přímo k malebné chaloupce ležící na stráni Pasek nad Jizerou s šumící řekou Jizerou v údolí. Hodin bylo již mnoho, a tak jsme velitelské rozhodnutí ,,SPÁT“ přijali s povděkem.

Ráno vskutku krásné a ještě k tomu čerstvé houstičky z místního „hypermarketu“. Po vydatné snídani jsme se dozvěděli, že cílem naší výpravy bude vrchol Pumori (osmitisícovka), a tak se v následujících dnech bude nutno připravit na vysokohorský výstup. Pravdou je, že nad horami trochu mráčků poletovalo, ale našemu výletu na královnu Jizerských hor, rozhlednu Štěpánku, nic nebránilo. Vydrápali jsme se Pasekama nahoru a zamířili na skálu čnící z lesa. Výhled z ní nebyl špatný, ale foukalo tak, že

podle horolezeckých tabulek by za stávající teploty 10°C při tomto větru byla teplota asi -1°C. Radši jsme pokročili dále k rozhledně Štěpánce. Zde jsme se nasytili výhledem do kraje, dobrým obídkem a Michal si zde popovídal se svými kamarády, coby majiteli rozhledny. Dále jsme pokračovali přes Kořenovské sedlo do Kořenova k železničnímu tunelu, kde ústí slavná ozubnicová dráha. Podal jsem drobnou přednášku a popošli jsme k místnímu nádraží. Zde jsme rozhodli, že na návštěvu krásného železničního mostu přes Jizeru je již pozdě, a tak jsme svoji trasu nasměrovali přímo k domovu. Večer jsme si dali dobré těstovinky a naučili se něco z horského názvosloví (suťoviska, zlomiska, hroty, věže, galerie, rokle…).

Po další sladké noci na nás vyklouklo nefalšovaně horské Sluníčko, které vyzývalo pro další horskou výpravu. Avšak měla dorazit Pucek, a tak jsme podnikli jen malou procházku po okolí. Od Pucka nám přišla nemilá zpráva, že v přislíbený čas nedorazí, a tak jsme se vrátili k chalupě, vyměnili svršky a

vyrazili do cukrárny do Jablonce nad Jizerou. Cestou byla kontrolována naše orientace v terénu tzv. terénními dotazy. V Jablonci u hasičárny jsme se opět občerstvili z vlastních zásob, pak přešli přes most okolo flegmatické ryby, přes záplavovou čtvrť Pilišťata na náměstí a ke zdejší růžové cukrárně U Marušky, která měla však z technických důvodů zavřeno. Nevadí, uspokojila nás zdejší Jednota. A jelikož jsme předtím šli z kopce, museli jsme teď logicky do kopce. A pořádného. Ale krajina a výhledy nás zaměstnaly natolik, že jsme vystoupali na hřeben Tomášových vrchů bez velkých problémů. Odtud se nám naskytl neobvyklý pohled na Paseky a po vrstevnici okolo místa, kde nám Cvalda na jarňácích při nešťastném pádu vyhrabal kráter, zpátky k domečku. Večerní strava opět z místních zdrojů. Večer se pomalu chýlil ke konci, když tu zpod nedaleké skály jsme zaregistrovali volání o pomoc nějakého ztřeštěného horolezce, který se v pozdních nočních hodinách vydal bez jištění zdolat zdejší masiv a zřítil se dolů. Děti měli

za úkol nějakým způsobem mu pomoci, ale mám takový pocit, že kdyby nedorazila odborná pomoc, náš nešťastník by tam asi umrzl.

Opět překrásné ráno s horským Sluníčkem, které stejně jako předešlý den láká na horskou výpravu, jenomže dnes nebyl očekáván ničí příjezd, a tak jsme vyrazili zdolat horu Tanvaldský Špičák! Zase jsme museli zdolat pasecký kopec a pak přes Rejdice, kolem sedačkové lanovky do Příchovic a za pomoci Hobovy navigační GPSky trefili Tanvald. Tady jsme si na nádraží prohlédli velký žlutý sněhový pluh, který zde každou zimu bojuje s masami sněhu na již zmíněné ozubnicové trati. A pak přišel konečný výstup na náš cílový bod. V půlce jsme si museli dát pauzičku, neboť krpálek to byl poctivý. Cíl byl však šťastně zdolán a vrchol byl okořeněn nejen kvalitním výhledem, ale i chutnými sardinkami z dalekých moří. Rozhledna opět bohužel z technických důvodů „čerpání dovolené“ zavřena. Odtud jsme sestoupili do Albrechtic (živná půda Jakuba skláře, o kterém teď běží zfilmovaný román na Primě) a

následně do nedaleké Desné na nádraží, obydlené pane Bambuškarem. Tady jsme se po pár minutách dočkali motoráčku, který nás vyvezl po opěvované trati do stanice Kořenov, za pouhých 84,-Kč. Na tomto místě jsme však již jednou stanuli, a tak jsme neomylně zkopírovali trasu z prvního dne a zamířili k domovu. Večer jsme si zase zahráli několik zábavných her a ulehli ke spánku, neboť na závěrečný výstup jsme potřebovali být dostatečně koncentrováni.

A další ráno jako vždy nemělo chybu, a tak nic nebránilo tomu, abychom s místním horským vůdcem vyrazili přes suťoviska k lezecké stěně na Pumori alias Borovské skály. Zde jsme se v průběhu sportovních aktivit dozvěděli mnoho zajímavého o horolezení a vyzkoušeli si nejen výstup nahoru, ale i „kolmý“ (70°) sestup čili slaňování. Po povidlovém občerstvení si ti, kteří již nechtěli lézt a byla jim zima mohli jít něco zahrát na nedalekou louku. Když už se blížil soumrak a na kraj padal nepříjemný chládek, sbalili jsme fidlátka a naplněni zážitkem se vrátili do

chaloupky. Poslední ráno nám přineslo očekávatelný úklid. Od majitele jsme byli pochváleni za pořádek! Pak jsme si ještě uvařili k obědu polífčičku a vyrazili na vlak. Některým se sice šlo poněkud hůře (že, Petře), protože si naložili tolik věcí, že nemohli pomalu ani chodit. Ale i kdyby se většina naložených věcí dala použít, myslím si, že kuličky se v šikmém horském terénu hrát prostě nedají. Na nádraží v Rokytnici nad Jizerou jsme se naložili do vláčku a se dvěma přestupy nakonec dorazili…

„Stanice Praha, hlavní nádraží, na nástupiště číslo 4, přijel rychlík číslo 249, ze směru Meziměstí, Hradec Králové, Chlumec u Waterloo…“

Doufám, že se všem prázdniny líbily a užili si je plnými doušky.

Ikarus