Do Říčan výlet

Ještě jsem měl v živé paměti loňský jednodenní výlet do Loděnic, který byl snad o týden později než tento, ale hlavně je dělil jeden rok. A proč to připomínám? Protože si pamětníci na tenhle výlet (Loděnice) jistě vzpomenou na venkovní teplotu. Ano, rtuť teploměru vyšplhala nad deset stupňů a ještě výš. Takže v lednu bylo překvapivě teplo. Ke všemu byl herní program Dobytí severního pólu. A proč srovnávám tyto výlety? Protože v Říčanech takové teplo nebylo, navíc všude plno sněhu. Tolik na úvod k počasí.

My, účastníci psí olympiády, jsme vyrazili vlakem do místa konání, do Říčan. Vlakem z Hlavního nádraží takzvaným Tanečním. Jsou to ty staré modrošedivé příměstské jednotky, jezdící například do Berouna či Benešova a ještě někam. A taneční proto, že když sedíte a vlak se pořádně rozjede, tak to s vámi hází ze strany na stranu a to je pak tanec. Na trati do Benešova si už moc nezatancujete, poněvadž už začali se stavěním koridoru a teď tam jezdí jako letadlo. Jestli si chcete

pořádně zatancovat, jeďte do Berouna a u Chuchle to rozbalte. Ale vraťme se zpět do vlaku.

Tam nás přepadl Vévoda Francis Bouvier Papillon de Dinmont Terrier a sdělil nám, že mu byl unesen pes rasy Coton de Tulear, slyšící na jméno Prezident, jinak horký favorit na vítězství psí olympiády. Únosce by pak mohl být někdo z účastníků, který by ji chtěl vyhrát a shrábnout tak tučnou odměnu. Jde mu o peníze. Musíme ho dopadnout! Na nádraží nám nechal papír, že se s ním sejdeme u restaurace Na Jurečku. Vyrazili jsme, i když nebylo jasné, kde máme Jurečka hledat. Nevadí. Mezitím se ptáme každého psa jestli není Prezident, štěkot bereme jako zápornou odpověď. Ha! Jureček s padouchem. Testem o psovi Laice, zjistil, že jsme opravdu psí experti a máme zájem o uneseného psa. Ale tolik peněz u sebe nemáme, i kdybychom je měli, tak mu je přeci nedáme. Utekl hned, co jsme mu to oznámili. Naštěstí ve sněhu zanechával stopy – na to únosce zapomněl. Máme ho na dostřel. Pár přesných hodů sněhovými koulemi a zloduch se hroutí

v bolestech na zem. Přiblížíme se k omráčenému nezbedníkovi a svazujeme mu ruce, má u sebe krabici, bohužel zamčenou pěti klíči a tudíž nejde otevřít. Musíme klíče získat, možná je v ní Prezident. Padouch teď půjde s námi a my ho předáme spravedlnosti. Za chvíli utekl zloduchův pes svému majiteli a za jeho přivedení zpět nám pověděl, kde máme hledat klíče. Ty se našly o kousek dál zavěšené na stromě. Úkolem bylo zasáhnout je sněhovou koulí, což bylo pro Ajdama doslova peklo. Konečně byly klíče naše a mohli otevřít padouchovu skříňku. Vyběhl na nás pes Prezident a radostně se projevil. Cestou se pokoušel zloduch několikrát, leč neúspěšně uprchnout – vždy byl lapen.

A teď něco úplně jiného (ale ne tak úplně). Došli jsme do jiného lesa, ve kterém měli strašně špinavý sníh. Po bližším průzkumu jsme došli k závěru, že je špinavý od takových malých broučků, kteří umí skákat (spíše mizet) a žijí v hejnech po miliónech, čímž tvoří takzvané broučí loužičky, už dlouho mají pracovní název Varobylové. Ale tady jich

bylo hodně až moc, široko a daleko nebylo kousku čistého sněhu. Raději prcháme..

Po přírodovědné odmlce se vracíme zpět. Už jsme se blížili zpět k Říčanům, a tak nastal čas na pravou, nefalšovanou, psí olympiádu. Soutěžilo se v disciplínách jako: přivolání, aport, chůze po nepříjemném terénu se zastavením, skok do výšky, štěkání, ovládání psa na vodítku a ještě možná něco. Nejtěžší asi bylo naučit plyšáky něco aportovat, ale všichni účastníci se s tím bravurně vypořádali. Vévoda udělil Řády zlaté kolie a rozdělil odměny za záchranu Prezidenta. A jelikož zbylo ještě spoustu času, museli jsme navštívit místní cukrárnu, tu musím pochválit za výborné nugátové dortíky a uděluji Řád výborných nugátových dortíků. Pak už jenom dojít na nádraží a Tanečním vlakem dojet až do Prahy.

Bužu´m´bura