Říše černošického pokladu

Poctivě jsme si přečetli úkoly, které nás čekají a už nám nic nebránilo v cestě. Na nějakém prapodivném ošklivém místě jsme plnili první úkol. Vyrobit srdce, kouli, žalud a list. Ale z čeho. Rozhlédli jsme se kolem sebe. A nic. Nezbývalo než využít darů přírody. Během chvilky vznikly na tomto místě dva páry znaků. První úkol jsme si tedy mohli zaškrtnout jako splněný. Rozhodli jsme se neztrácet drahocenný čas a vyrazili vstříc dalšímu dobrodružství. Na zemi se válela různě přeházená čísla. Podívali jsme se do listiny abychom náhodou nepřešli úkol a zjistili, že je musíme seřadit podle velikosti. Nesnadný úkol, nedařilo se. Skoro jsme to vzdali, ale Poklad! Kdo by ho nechtěl. I nás zlákala představa toho ohromného poblouznění, jaké tato věc přináší. Pravda,O tom jsme neměli ani páru. Věděli jsme jen, že cílem naší cesty jsou Černošice a tam by měl čekat průvodce. Nejprve se ve mně zmítaly samé pochybnosti. Co když na nás nikdo nebude čekat, co potom. Vše ze mě spadlo ve

chvíli, kdy kolem nás začala poskakovat taková malá divná osoba. Říkala si hodný skřítek Cobydup. Moc důvěry nevyvolávala, ale nedalo se svítit. Dala nám jakou si listinu se slovy, že jedině dodržením pokynů v listině a obehráním skřeta můžeme poklad získat nebylo nás mnoho, všehovšudy jen pár odvážlivců, ale co si budem namlouvat, čím míň krků, tím větší část pokladu pro každého. Zbývá jen položit si jednu otázku: Jak poklad získat?

snaha byla odměněna. Další úkol splněn. Ještě jsme se trošičku posilnili. Získat poklad vyžaduje hodně síly a energie.

Cobydup vyrazil kupředu a mi za ním, pořád jsme věřili že ví kam jde. Po přečtení dalšího úkolu jsme lítali mezi hromadou karet a snažili se najít správné. Na první pohled to vypadalo velice jednoduše. Ale po bližším ohledání jsme zjistili, že je karet příliš mnoho. Naštěstí nás čas netlačil a mi mohli v klidu hledat. Kdybychom nenašli správné karty, poklad bychom nikdy nezískali. Ale to samozřejmě není náš případ. Získali jsme všechny karty od jedné barvy,

ale potřebovali bychom všechny. V dáli jsme zahlédli stráže. Co tady dělají? Určitě hlídají zbytek karet. Nebojácně jsme se vrhli do souboje. Hlava nehlava, zuby nehty jsme se bili, úspěšně jsme zdolali jednoho po druhém až byli všechny karty v našem vlastnictví. Takového vyčerpání nás to stálo, kolik šrámů a modřin. Potřebovali jsme si odpočinout a nasytit se.

Zdálo by se že už nám nic nebránilo k získání pokladu. Měli jsme karty, kterými můžem porazit skřeta, ale trénink nám chybí. V jedné malé vesničce jsme se rozhodli trénovat. Vyzvali jsme místní obyvatele a sehráli s nimi několik partiček karet. Někteří se bránili. Už od pohledu jsme vypadali jako profíci, ale nakonec jsme zdárně natrénovali všelijaké fígle. No a i když se nemá podvádět, trénovali jsme i švindlování. Nebylo to zrovna správné, ale nemohli jsme vědět jestli skřet hraje férplej. Byli jsme u cíle. Při naší cestě jsme se naučili vše co bylo nutné. Zbývalo jen najít skřeta. Což nebylo těžké. Proběhl i s pokladem kolem nás se svých

vtíravým výsměchem. Sehráli jsme s ním partičku karet. Bylo to velice napínavé. Šlo o vše. Jedna hra znamenala výhru nebo prohru. Karty se točili kolem dokola, tep se zrychloval, nervozita rostla, kapky potu tekly po čele. Nebylo jasné kdo vyhraje. Jen skřet měl pořád ten neporazitelný výraz. A najednou se ozval hlasitý výsměch signalizující naší výhru. Skřet ostrouhal mrkvičku a mi mohli být vděční Cobydupovi. Ani jsme mu nemohli poděkovat. Ještě před naší výhrou se někam vypařil a mi ho od té doby neviděli. Bez jeho pomoci bychom poklad nikdy nezískali.

Pucek