Pohled z Okna

Milá babičko, tak ti posílám slíbený pohled. Bylo tam hezky, vařili dobře a hezky jsme se projeli na běžkách… Ale popíšu ti to od začátku:

Na Hlaváku se nás sešlo osm a tento počet nám vydržel ještě celý den. Nejprve jsme pobavili pana průvodčího – prý do Oken, ha ha ha ha. No a když jsme se tam konečně dotrmáceli, tak najít školu už opravdu nebyl problém. Otevřela nám paní v noční košili a řekla nám Dobrou noc. Tak jsme si vybalili a řekli si taky Dobrou noc.

Ráno nás čekalo, nebo spíš nečekalo, překvapení v podobě spodku od varné konvice. Ale víš, babi, my jsme neohrožení Kočovníci, a tak jsme si uvařili vodu v hrnci, tak byla snídaně, jak má být. Potom nás už volaly běžky, a tak jsme na ně nasedli a ony nás odvezly k Bezdězu. Tedy alespoň některé, Bužu a Sára museli, nemajíce běžky, jít pěšky. Pokochali jsme se pohledem na zamlžený hrad, a když pěší vylezli z kukaně, mohli jsme se všichni dohromady napapat. Potom nás naše kroky neomylně vedly k Máchovu jezeru. Dorazivše

do Doks podívali jsme se na hodinky a zjistili, kolik že to je. Hodně. Tak to se neopálíme na slavné nudistické pláži. Škoda. Tak se alespoň pěkně projedeme po poli. Úžasný zážitek, babi, to je, jako když ti to jede samo. Doma jsme se ohřáli, dali si čajdu z hrnce a zahráli si Dostihy a sázky. Řádně vytrénovaní jsme se potom vrhli do jídla a pak ještě prozkoumat velikost tělocvičny… Na fotbálek nebo frisbíčko to sice není, ale to nám nevadilo. Potom jsme přibrali do kolektivu ještě Ajdama, Kokeše a spodek varné konvice. Nyní jsme kompletní. Tak zase Dobrou noc.

Ráno jsme se napojili gruzínským čajem a potom jsme se vydali za panem Houskou. Chudák, představ si to, babi, on byl hluchý. Ale dal nám proutek. Tak jsme ho s vděkem vzali a vyrazili zpět. Někteří šli celou cestu na běžkách, jiní se vezli s panem Familym Frostem. Dorazili jsme sice za tmy, ale alespoň jsme se pěkně prošli. Po večeři a pár hrách byl poražen jak Ota, věznitel Václavův, tak i Kokeš. Někteří neunikli volání Dostihů a mám takový dojem,

že Ajdam s Janou by si klidně mohli založit stáj. Potom jsme zase spali.

K snídani jsme si dali úplně tuhé tavené sýry. Taková zmrzlina, dalo by se říct. Potom jsme šli za školu. Teda jenom proto, že tam bylo hřiště, tam jsme, už bez běžek, hráli frisbí. Myslím, že vyhrál Kokeš, který v zápalu boje frisbí rozbil. Pak jsme se vydali na nádraží. Různými cestami domů. Když nám mezitím pár dobrých duší poradilo, kudy že máme jet. Cesta byla napínavá, ale dojeli jsme.

Každý si z výletu něco odnesl – většina běžek někde záhadně chytila lupénku, některé Janiny (a nejen její) části bůhvíproč zmodraly, Vigova lyže se rozhodla, že si vykloubí kotník (ta lyže, ne Vigo), Jakea postihl neočekávaný záchvat mimoňství v nebývalé síle, vařič si odnesl vítězství nad námi i nad oběma zásuvkami a my ostatní pěkné zážitky.

Tak se měj a já už se zase těším až k tobě v létě pojedu. Doufám, že tam bude hodně rybízu a meruněk, tak jako loni.

AnežkA