JPT v Pasekách

Tak již třetím rokem jsme se na jarňáky vydali do vesnice na rozhraní Krkonoš a Jizerských hor – Pasek nad Jizerou. Když náš autobus po křivolakých silničkách dojel až k paseckému konzumu, vítalo nás krásné počasí a fůra sněhu. Vyložili jsme tady věci a vzápětí je přesunuli o pár nadmořských metrů výš do Kolínské chaty, kde jsme měli následující týden spočívat. Jen v rychlosti jsme tam odložili věci a hurá na svah. Sice bez permanentek, ale když už jsme tady, tak se jdeme alespoň rozjezdit. Na svahu jsme lyžaře rozdělili na dvě družstva a sice „rolby“ a „sáňky“. Zanedlouho se však začalo stmívat a navíc začal padat sníh, a tak jsme šli raději do chaty. K večeři jsme si dali lečo a zahráli si na novináře.

Ráno nás jako obvykle nevzbudil Radeckého marš, protože již druhá jeho nahrávky byla odcizena, a za podezřelého posluchače vážné hudby jsme označili Kokeše. I bez hudby jsme však rozlepili oko a jali se posnídat vánočku a s radostí vyrazili na svah. Jak kdo v neděli lyžoval,

vám nepovím, protože jsem měl na starosti jídlo a jiné povinně-nedobrovolné činnosti, za což jsem byl odměněn volným polem lyžařské působnosti. Počasí nám přálo, a tak jsme s krátkým zastavením na oběd lyžovali celý den. Večer jsme si dali zapečené těstoviny a zahráli si na cestující MHD a to někdy opravdu není legrace.

Další den probíhal podobně, ale ráno jsme se nenasytili vánočkou, ale křupavými vysockými houstičkami. Co se sjíždění svahu týče, tak to družstvo, které si ten den stouplo na skateboard bez koleček a vydalo se s ním na bílou plochu mne příjemně překvapilo svými skokanskými dovednostmi a přezdívku „lachtani“ si opravdu nezaslouží. Vlekaři opět přehodili igelitové pytle přes turnikety, a tak jsme museli jít domů. K večeři jsme si dali „ledvinky na halapartně sypané strouhanými paznechty“, opět si trochu zahráli a utaháni sportovními výkony odešli do hajan.

Další den se od snídaně tak nespěchalo, protože bylo nutno vybrat trasu. Kam? No, šlo se na běžky. Šel jsem se silnější skupinou, a

tak vám vylíčím cestu silnější skupiny. Za cíl jsme si určili železniční most přes Jizeru nad kořenovským nádražím, a tak jsme se tím směrem i vydali. Nejdřív do Kořenova, kde nás naštěstí nic nepokousalo, pak velmi zábavným vlekem do jiné části Kořenova (zkrátka toho dne jsme přes Kořenov šli asi 6krát). Na kořenovském nádraží jsme se občerstvili a pak již takřka za zatáčkou dorazili k mostu. Byl a je moc pěkný. Není to sice tak grandiózní cíl jako protržená přehrada na Desné, ale zase jsme jej docílili na první pokus. Odtud jsme již pokračovali zpět přímo podél Jizery až do Pasek a domů se občerstvit a protože bylo svatého Valentýna, tak si i zahrát něco na podobnou tématiku. Následoval opět zasloužený spánek a další skvělý sjezdovací den. Stejný jako ty předchozí-taktéž bez ztráty kytičky.

Za zmínku stojí až pátý den, tady čtvrtek, kdy jsme se opět vydali na běžky. Opět budu popisovat trasu silnější skupiny, ale vím, že slabší skupina šla do Vysokého n. Jiz. do cukrárny. Tak tedy vyrazili jsme proti

proudu Jizery do Harrachova, kde nám finální část cesty velmi znepříjemňoval provoz na státní silnici, protože nás dost namočil. V Harrachově chtěli za vyvezení lanovkou nekřesťanské peníze, a tak jsme se šli najíst na autobusové nádraží. Rozhodli jsme se, že dále na Studenov vystoupáme po žluté značce začínající u lanovky na Rýžovišti. U lanovky jsme narazili na legračního velikého tučňáka, který zde inzeroval lyžařskou školičku, a kdyby mu Gizela nenadávala, že je – cituji:„HNUSNEJ“, tak jsme se s ním mohli i vyfotit. No nic, šli jsme dál okolo chaloupky, na které stál pán a nad sebou uvolňoval lavinu sněhu (asi ho již nebavilo žít) a hlavně okolo klapajícího vleku, jehož zvuk byl velmi melodický, až uklidňující. Ale meditovat jsme nemohli, museli jsme dál. Počasí nic extra, ale cesta jménem Bláznivá baba nás nenechala zabloudit. Pak následoval předlouhý a naprosto úžasný sjezd dolů do Rokytnice. Odtud pak jak kdo chtěl, po svých či pěšky, jsme došli zase do Pasek. Večer ani nevím, co bylo k jídlu, ale vím,

že jsme si chtěli promítnout film, ale promítačka nás svým bezmocným nicneděláním ukolébala ke spánku. Ještě pátek byla poslední možnost si zasjezdovat. Večer se pak večerní lyžování stalo třešničkou na dortu, když jsme si mohli zajezdit nejen „středočeskou nedělní“, ale i „frýrajd“, jízdu v Pentagonu i hexagonu a mnoho dalších sjezdových variací na téma – dostaň se dolu. No a v sobotu jsme si už jen zabalili, vyklidili chatu a ve zbývajícím čase, než přijel autobus, si vyšli na procházku. Tak doufám, že se to všem líbilo a příští rok s námi pojedou zase. Loučí se s vámi

Ikarus