Za Mikešem do Hrusic

Byla sobota a byl jsem nucen vstávat, protože jsem měl nějaké tušení. Ano, jednalo se o jednodenní výlet. Sbalil jsem si teda svačinku, do termosky natlačil nějaký čaj a vyrazil na sraz. Počasí se příliš nevytáhlo, ale zase když se jednou řekne, tak to platí. A tak jsme se přesunuli na Hlavní nádraží a tam nalezli do již zmiňovaného tanečního vlaku směr Benešov a nechali se jím unášet (udrncávat) až do stanice Mnichovice, kde jsme vylezli do husté sněženice a sborem jsme řekli – no nazdar.

A putování začalo. Přešli jsme celé město a proti směru Mikešovy stezky jsme se vydali směr Myšlín. Ale jen několik metrů za Mnichovicemi se už začalo počasí zlepšovat, a navíc jsme se mohli též bavit pásovým dopravníkem na uhlí a nebo nedalekým lyžařským vlekem, jenž byl součástí areálu s půvabným názvem Šibeniční vrch. Tam se zrovna pořádaly vepřové hody, což byla výzva, ale protože Mikeš trousil stopy a asi na nás i někde čekal, tak jsme šli za ním. Chůze po silnici nás už po asi

dvou kilometrech pomalu přestávala bavit, a tak jsme odbočili na krásné bílé pole, kde nám zpočátku cestu znepříjemňovaly velice silné a ostré větry, ale kdo si dal pozor, toho nestrhly.

Po poli se šlo pěkně, protože sníh byl zmrzlý a dokonce i Sluníčko vylezlo. ŠKRUND. Co to bylo? Že by traktor? Aha, někomu zaškrundalo v břiše a to byl jasný signál založit na vytáhlé mezi dočasnou základnu a v ní spořádat svačiny a zkrátka se pořádně nadlábnout.

Posilněni jsme vyrazili dále a cestou jsme ještě museli zlým četníkům sebrat kousky rozbitého krajáče a sestavit je, aby babička mluvícímu kocourovi příliš nevynadala. A už se nám před očima zjevila cedule: Vítá vás obec Ladovy Hrošice/Hrusice.

V této obci jsme nenašli ani hrocha, ani hrušky a ani kocoura. No nic, už jsme byli taky dost vymrzlí a v hostinci U Sejků budou mít jistě teplý čaj. A měli. Ale už se pomalu blížil čas odjezdu našeho vlaku, a tak jsem vyrazili na nádraží do Mirošovic u Prahy. A tam nám kocour Mikeš nechal zprávu a odměny se zprávou,

že moc nestojí o popularitu a fotografy, ale že nám přeje mnoho zdaru na dalších cestách. Takže jsme nakonec Mikeše neviděli, ale víme, že je, a spokojeni jsme se vrátili opět tanečním vlakem zpět do Prahy.

Mikešův