Velikonoce

Tak jako každý rok se i letos rozhodla celkem početná skupina těch zkušenějších členů oddílu vyměnit velikonoční radovánky za pobyt v nehostinné divočině, brodění sněhem a třídenní pojídání čínských polívek. Tyto aktivity jsme se vydali provozovat do okolí Humpolce, přičemž jakožto klíčový cíl jsme si stanovili nalezení nového tábořiště. To se tak úplně nepodařilo, ale pojďme od začátku.

Doprava do výchozího místa našeho putování probíhala v několika skupinách a v několika časech. Sraz nastal ve většině případů v Humpolci, nejinak to bylo i v mém případě. Spolu se Zuzanou a Kokešem jsme z Prahy vyráželi jakožto poslední, vybaveni leteckým snímkem od Kosy, na kterém byl zachycen les, kde jsme měli ostatní dostihnout. Nakonec bylo vše podstatně jednodušší – našli jsme je u první benzinky za Humpolcem. Již první přesun na místo spaní dával tušit, že cesty sněhu zkřížilo jarní tání a nad ledem se objevila ve velkém množství voda.

Vzápětí se ukázalo, že louka vytipovaná na leteckém

snímku je ve skutečnosti fotbalové hřiště TJ Komorovice i s boudou pro fotbalisty. Vzhledem k vodě přítomné všude okolo jsme boudou vzali zavděk a ulehli k prvoligovému spánku.

Jakožto sobotní ranní rozcvička bylo odhlasováno frisbee na fotbalovém hřišti, jehož podmáčený a kluzký povrch se stal Kokešovi osudným, a tak si hned po ránu vypral tepláky, trenýrky i tričko. Ještě že byla k dispozici fotbalová šatna. Ale nebyl čas na lenošení, a tak jsme se s polednem vydali na cestu. Cestou necestou, přes pole a les s četnými polomy jsme dorazili až k rybníčku, u kterého jsme se pustili do opékání všelijakých věcí. Zdůrazňuji věcí, neboť mnou koupené špekáčky bych se potravinou v žádném případě nazvat neodvážil. Nicméně Shudymu, který si špatně vyložil email s informacemi o tom, že jídlo si bere každý sám, přišly další den docela vhod. Po obědě (a následně pak u každého rybníka) jsme oprášili své umění v hodu žabek a během následující cesty jsme se podivovali nad výkonností zdejších zajíců co se týče tvorby

bobků. Při přechodu přes kukuřičné pole (a následně pak na každém dalším poli) se zbytky kořenů obalené zeminou osvědčily jakožto objekt vhodný k vržení po nic netušící oběti. Pak přechod silnice se stopující lasičkou a zase pole. U starýho mlejna šli vybraní dobrovolníci nabrat vodu, ostatní se jim smáli a Kosa nám předvedl výhody mobilní telefonní konference. V cestě na možné budoucí tábořiště nám však bránil potok, bylo tedy nutno ho zdolat elegantním technickým řešením pomocí čtyř klád. Co se však nestalo, vytipovanou louku někdo zoral! Ba ne, jsme jinde. Krátký přesun a vidíme, že tady nám pšenka nepokvete, natožpak aby na tomhle svahu držely stany. No nic, zkusíme skauty. A nezklamali, jejich tábořiště bylo se vším komfortem včetně rybníka, latríny, olezlé kuchyňky, zatopeného sklípku a zřícené věže. Hned za potokem se nacházelo další možné tábořiště. Až na krmítko pro divočáky téměř ideální. Takových zážitků za jeden den, to by udolalo i ty nejotrlejší dobrodruhy, a tak jsme usoudili, že je vhodný čas

nabrat síly v nějakém pohostinství. Byl to sice ještě pěkný kus cesty, ale zato jsme zřeli pravého lesního muže, který vkročil do lokálu s motorovou pilou přes rameno a poručil si pivo a fernet. Po krátké diskusi, zda se vydat na diskotéku nebo rockovou zábavu jsme raději zvolili třetí možnost, a sice les. Každý si něco uklohnil, zahrálo se pár písní a hajdy na kutě.

Po ránu jsme vyrazili rovnou na prohlídku další vytipované louky, ale opět byla obsazena chajdou, očividně obývanou činorodým kutilem. Nicméně jsme využili přítomného ohniště k přípravě oběda (aha, tak to zas tak po ránu asi nebylo). Hned vedle chajdy byl rybník, jehož klidnou atmosféru poněkud narušoval puch z blízkého prasečáku (tak ho identifikoval Kokeš, protože prasečák od kravína podle zápachu prý pozná). Naší další zastávkou byly Zbilidy, ze kterých si pamatuji pouze hlučné motorkáře a strom, do kterého se vešel celý Helmut. A pak další vesnice, to už trochu poprchávalo, a pak pršelo. To už jsme byli v romantickém údolí jakéhosi potoka

a navíc bez jedné z asi pěti map, tu Kosa kdesi záhadně vytrousil. Ještě že se neztratily i ty ledové čokolády, už bohužel nevím čí byly, ale přišly vhod. I bez mapy tábořišť jsme se vydali na průzkum další z luk, která se opět ukázala jako zcela nesplňující naše požadavky. Kam oko dohlédlo, rozkládaly se mechové ostrůvky vyčnívající z vodou nasáklé rašeliny. Všichni si nabrali do bot, ale za tu podívanou to rozhodně stálo. Pokračovali jsme proti proudu potoka a jak to tak bývá, nejromantičtější místa byla hustě zastavěna chatovými osadami. Samozřejmě jsme si neodpustili odborné hodnocení jednotlivých chatařských výtvorů. Po dalších pár kilometrech jsme s podvečerem dorazili do Smrčné, kterou jsme po krátké návštěvě zcela vyžrané hospody zase opustili. Když už nebylo vidět na krok, zabočili jsme do lesa a po snědení části rychle se tenčících zásob jsme se odebrali k zaslouženému 3

odpočinku.

A bylo tu pondělí a nám zbývalo dostat se přes Štoky do Dobronína na vlak. Tedy jak komu, někteří měli

zajištěného taxíka už ze Štok. Tam jsme dorazili takříkajíc s křížkem po funuse, neboť koledníci měli již dávno odkoledováno a zavládl polední klid. Obsadili jsme venkovní stolky restaurace u hřiště a k limonádám jsme přikusovali zbytky ztvrdlých chlebů, ti spořivější i s rybičkami či salámy. V již redukované sestavě jsme se bleskově přesunuli na nádraží do Dobronína, odkud nám jel vlak a kde již kromě automatu na žvýkačky nic zajímavého opravdu nebylo…no dobře, zrušená železniční trať do Polné (jinak by mi Ikarus vynadal). Jenom tu pomlázku jsme nějak vynechali.

Marcel