Kopidlno

,,Moje babička placatá, vaše babička placatá, moje maminka reklama, vaše maminka reklama, můj tatínek papadadá, váš tatínek papadadá, dědečkové mazaní a oba z Kopidlna, tak to znamená…to znamená, ty Kubo, že my dva jsme asi bráchové!!

A to je jedno, ať jsme bráchové, pojďte pane, pojedeme s Kočovníkama na výlet.“

Takže kdo se nechal zlákat tímto tímto heslem, rozhodně neprohloupil. A tak jsme od klubovny a posléze i z hlavního nádraží s půlhodinovým čekáním na přestupu v Nymburce dojeli do stanice Kopidlno. Zde jsem společně s dětmi vyrazil hledat GPS poklad do velmi pěkného zámeckého parčíku, kde je nyní v zámečku umístěna střední škola zahradnická, a tak i celá zahrada podle toho vypadá. Stromečky a keříky zde byly ověšeny cedulkami, co že to vlastně je, a v trávníku byly vykousané podivné motivy od pokusných pojezdů se sekačkou. Pídler s Gízou zatím čekali u nádraží hlídajíce věci a když jsme se vrátili, tak jsme ještě načepovali vodu a vyrazili divočině vstříc.

Nedaleko za

Kopidlnem jsme měli vytipovaný lesík, ale vchod do něj jsme mírně přešli, a tak jsme dostali možnost se při návratu k lesní cestě projít rybízovou plantáží. V lese jsme pak našli celkem rovné místo, snědli řízky a šli spát. Akorát Kazach nějak doma řízky opomněl, a tak si k večeři jen odknoflal jeden level hry na GameBoyi – mňam. V noci nepršelo, ale i přesto to nebyla noc bez zážitků. Nejdříve to rozbalil Pídler svým chrápáním, pak následovalo masivní praskání větve, jež spadla opodál. Noční produkce pak pokračovala štěkáním srnce a k ránu bylo vše zakončeno bžíkáním a štípáním komárů.

Ještě štěstí, že jsme mohli ráno vstát a jít se podívat, jak vypadá takový les Habrovník. Cestou se však objevila veliká loučka, jako stvořená pro GPS bludiště, ale protože ostatní příliš nebavilo se koukat na to jak nesmyslně chodím po louce sem a tam, tak odešli do Habrovníku a já už je nikdy neviděl. Tak jsem se vydal k silnici, kudy měl tou dobou procházet Bužu, jenž se za námi přijel podívat později a všichni jsme se

pak měli sejít v nedaleké Zlivi. Když jsem došel k silnici, tak jsem Bužuho zahlédl, a jakmile se přiblížil, tak jsem ho stopl a zeptal se, jestli také náhodou nejede do Zlivi. Jel. A tak jsem jel s ním – pěškobusem.

Tam jsme se pak všichni šťastně sešli, nabrali nepříliš chutnou vodu a přes pachovou stěnu (to byla fakt síla) se vydali k silu u Libáně. U sila jsme objevili bývalý železniční přejezd vlečky do cukrovaru v Libáni. Po bývalém, dnes již velmi zarostlém náspu vlečky, jsme se vydali na nádražíčko Libáň, ležící nepochopitelně v obce Psinice. Zde jsme si prohlédli dřevěný kostelík a já s Bužem opět odlovili poklad. Po pár metrech nás zastihl mírný deštík a využili jsme tedy azylu místní autobusové zastávky. Ne však na dlouho, protože nás vpřed tlačil hlad. Za vesnicí jsme tedy vpluli do nijak hezkého lesíka, kde bylo již Pídlerem předem vybudované ohniště, a tak jsme se mohli rovnou vrhnout na dlabanec. I když Jake se na ten dlabanec mohl spíše vyvrhnout, protože se mu opečený Hermelín vyvrhl, a

tak si pošmákl jenom na plísňové slupce.

Nasytili jsme se a opět v nedaleké obci Křešice nabíráme vodu u usedlíků. Ti první nám tvrdí, že zde pitnou vodu ve vesnici nemají a že si musejí dovážet balenou, ale sousedi nám ochotně natočí pitnou vodu z kohoutku :-). Mimochodem výrazně lepší než ta ze Zlivi. Dále naše cesta vede po zelené značce na Rožďalovice k Bučickému mlýnu, kde je nejen vodník, větrný mlýn a koňská stáj, ale i příjemné posezení u točené limonády. Po drobném občerstvení vyrážíme do lesů hledat vhodné místo na spaní. A skutečně jsme našli pěkně zašitý plácek, a tak jsme mohli začít vařit večeři. Ta však trvá déle, než se dalo předpokládat, a v této souvislosti chválím Jaka, Helmuta a Kazacha, že si zvládli bez výpomoci udělat vcelku chutné těstoviny s kečupem a ještě stihli ,,míchat, i když jsem točil“. Narozdíl od nás, kteří bychom bez Gizeliny hotové omáčky, již vzala náhodou z domova, měli výbornou praženou rýži hotovou na mírném ohni za 2 hodiny. Tak a spát. Noc již nebyla tak rozmanitá

jako ta předchozí, ale o to více ve znamení komárů. Přikrýt si obličej krojem sice pomáhá, ale je natolik páchnoucí, že se pod ním nedá vydržet a je potřeba si udělat kyslíkovou přestávku a to je šance pro komáry, takže jsme stejně nakonec byli poštípaní.

Ráno už jsme jen přeběhli přes lesík do Rožďalovic na nádraží, zde si dali obídek a vyčkali příjezdu vlaku. Opět s přestupem v Nymburce jsme dojeli tanečním vláčkem do Prahy na Masnádr a odtud jsme se už všichni rozutekli do svých domovů.

,,Počkejte pane, a kdy se zase uvidíme? No přece na výletě do Labských pískovců, s Hobem, už to visí na klubovně 2. - .6. 2006 papadadá…“

Ikarus