Labské pískovce

Ano ano, je to tak. Jednou jsme se prostě sešli u klubovny, pak na nádraží a vyrazili jsme na sever. Ale jen k hranicím. Pravda, nebylo nás mnoho, ale o to více jsme se na to těšili. Hobo, předtím než se s námi v Praze rozloučil, nás stihl vybavit lístkem na vlak, a tak nebylo problémem dostat se do Děčína, a ještě k tomu parádním pohodlným německým vlakem.

Děčín je město veliké, není tedy jednoduché se z něj dostat. Přesto se nám to podařilo. Bohužel se nepodařilo najít pěkný les na spaní, a tak jsme se nevědomky rozložili do malého mraveniště. Nevadí, zabalíme se do spacáků a spíme.

Ráno, slunce, snídaně. Každý si vytáhne buchtu dle své vůle a chuti a jí. Pak zabalíme a pomalu vyrážíme. Žádný spěch. O kousek dále nacházíme vyhlídku, tak vyhlížíme. To jsme ještě netušili, že vyhlídek potkáme ještě spousty a spousty. Leč pěkně se nám tam zjevila naše plánovaná trasa: napřed sestup dolů do údolí (tak 200 výškových metrů) a pak výstup na protější kopec Děčínský Sněžník (tak

500 výškových metrů). Pěkné vyhlídky to máme.

Sestup obtížný nebyl, během chvilky jsme byli dole u řeky. Výstup byl horší. Napřed vylézt městečkem (cestu si krátíme hledáním příběhu mrtvého muže v poušti) a pak lesem, cestou i necestou. V půli kopce nám však docházejí síly a energie, a tak nezbývá než se najíst. Štěstí nám přeje, u cesty je již připravené ohniště i dřevo, a tak si ohříváme párky či hermelíny. Lahodné.

A vzhůru výše. Skrze vesnici k finálnímu kopci. Stoupání jde po obědě snadno, metry ubíhají. Závěrem zdoláme skalní úsek a hle: jsme nahoře! Znavená Sára prosí Bužuho: „Vyfoť to, jak je to tu hnusný.“ Tak Bužu fotí. Nu a koukněte sami, jak to tam bylo hnusný.

Děčínský Sněžník je spíše než kopec náhorní plošina, oddělená od světa strmými skálami. Skoro jak Ztracený svět. Jen tam nejsou dinosauři. Je tam však vítr, malé stromy a vysoká tráva. Spousta vyhlídek. A rozhledna. U té jsme si dali zmrzku na občerstvení a pauzu. Obejdeme celou plošinu, protože na jedné straně má Bužu poklad a na

další je vyhlídka do Německa, až na Drážďany. Krásné, jen tam fouká, a tak zase sestoupíme dolů. Ve vesnici pod Sněžníkem nabereme vodu a hledáme klíšťata. Vítězí Bužu se dvěma klíšťaty přichycenými na ponožce.

Protože už se blíží večer, hledáme si místo na spaní. A i v lese na úbočí kopce, plném kamenů, se nám podaří najít rovný plácek s opodál již vybudovaným ohništěm. Není to skvělé? Je. Uvaříme večeři (lahodné těstoviny s přísadami), postavíme pářo, chvilku posedíme u ohně a spát. Dobrou.

A je neděle. Opět vstáváme, snídáme, balíme, prostě jako vždy. Pak přichází sestup dolů a přesun na nádraží. Máme ještě trochu času, tak hrajeme cukrkávalimonáda. Pak se svezeme do vláčkem Děčína, kde ve volných třech hodinách stihneme vystoupat na děčínskou vyhlídku, tam se pokochat a najíst, slézt dolů, navštívit cukrárnu a nastoupit do vlaku na Prahu. A tam se země-městem strávíme poslední hodinky tohoto úžasného výletu. Vše, konec, ahoj.

Vigo