Hlinsko

Tak jsem byl opět zhruba po roce požádán, abych v tomto téměř bulvárním plátku zvěstoval události, jež se odehrály na nedávném výletě. Dobrá tedy, pojďme zavzpomínat na události prvního a netradičně zároveň posledního podzimního výletu pod pařeniště.

Cílem byla oblast Hlinska v Čechách, která se nachází v okolí Havlíčkova Brodu. Před výletem jsem se rozhodl prověřit počasí na meteowebu. Nevím, proč jsem nabyl dojmu, že se mám zajímat o severní Čechy, ale což, alespoň jsem věděl, že první noc by v okolí Děčína mohlo zapršet. Odjezd na výlet proběhl tradičně z Hlavního nádraží. Počet účastníků byl vcelku standardní, z makaků jmenujme Helmuta, Sáru a jejího bráchu Jáchyma. Vlak nás odvezl do již zmíněného Havlíčkova Brodu, kde jsme přesedlali na pomalejšího koně a dokodrcali se do Stružince. Byla již tma, tak jsme šli do lesa spát. Les nebyl příliš přívětivý, ale nějaké to místo se vždy najde. A tentokrát též.

V sobotu ráno bylo třeba především vstát, což obnášelo souboj o snídani.

Zlý organizátor výletu Hakis zabavil kotlík s Kamzickou snídaní, aby mohl posnídat ležíce ve spacáku. Spánek mě oslabil natolik, že jsem se nezmohl na protiakci a potupně vstal... Dost ale šarvátek, balíme a odcházíme. Teď je ještě otázka kam. Helmutova GPS naštěstí ví, kterým směrem je kýžená vesnice, takže tradá po vzdušné čáře skrz les. Chvíli se vineme cestou, která nás vyplivne na poli. Vesnice je již na obzoru, takže stačí překonat pole. Až na pár dobytčích zátaras to šlo vcelku bez problému. Ve vesnici bereme vodu a zkoušíme inteligenci tamního kohouta. Ten totiž hlídá asi 5 slípek ukrytých v křovisku. Nedaleko je otevřená branka na dvorek. Útočíme s Hakisem na slepice jako podlé šelmy, kohout zasahuje a snaží se odvést své stádo do zahrady. Slepice na něj však vcelku kašlou, jedna dokonce nadále nerušeně zobe. Nakonec kohout zachránil sebe a jednu slepici. Ostatním neposlušným slípkám byl pro tentokrát darován život, ale příště by to již tak být nemuselo. Majitel kohouta by ho měl lépe vycvičit,

pokud si slepice nechce v budoucnu hlídat sám. Tak, tolik dramatický příběh z vesnice, jejíž název můžete vidět na videu, které je z výletu pořízeno, nebo se zkuste zeptat Hakise. Po testu kohouta jsme se vydali vstříc Krucemburku. Po cestě jsme na poli nalovili kukuřice a poté je pojídali k obědu, který se uskutečnil v nedalekém lesíku. Proběhl pokus o Ohňaře, tentokrát bohužel marný. Na další cestě jsme potkali pomník pana Rohlíka a tři kříže z roku sedmnáct set něco. Zajímavé bylo, že byly zhotoveny z vcelku zachovalého dřeva a pěkného betonku. Šikovní předci. V okolí křížů pod pařezem se ukrýval poklad, který byl, po chvíli hledání úplně jinde, odhalen. Pak už jsme přišli do Krucemburku, kde během čekání na dobrovolníky vyslané pro vodu předvedl místní občan vracející se z hospody salto (či spíše kotrmelec) mortale s následným obarvením dlažby na červeno vlastní krví. Pokračovali jsme po cestě s jednosměrným provozem turistů, jak bylo upozorněno v mapě. Ve skutečnosti upozorněno nebylo, ale mám dojem, že

jsme nikoho nepotkali. Dorazili jsme k rybníku s příznačným názvem Řeka, na kterém si jakýsi surfař užíval silného větru. Při odchodu od řeky nás počasí lehkým deštíkem vybízelo k návštěvě restaurační skrýše, my jsme však odolali a vypravili se k Ranským jezírkům. Cesta k jezírkům vedla rezervací Ransko, která je plná různých bažin a podobných příjemných věcí, kupříkladu komárů. Kupodivu nás zpozorovali. Teď už ale k jezírkům: šlo o louže vzniklé zadržením vody v propadlinách po těžbě rudy. Jaké rudy už jsem bohužel zapomněl. U jezírek nastal čas určit, kde se bude spát, a to hlavně proto, že měl na noc přijet Kosa a chtěl vědět, kde budeme. Určili jsme a vyrazili k Sajfertovu buku. Ten nás zajímal hlavně kvůli onomu panu Sajfertovi, který se vskutku nejmenoval Seifert. A pak už jsme se usídlili v lese. Sára si udělala Ohňaře, vařili jsme večeři, přijel Kosa a Hakis mu vyrazil naproti. Poněkud vířil po lese, dokonce po čase slyšel i nějaké hlasy táborníků (později se ukázalo, že šel kolem nás). S Kosou pak

skončili na nedaleké asfaltce, akorát vcelku daleko od nás, jak se ukázalo, když je šel Vigo s baterkou zachránit. (Pokud se chcete v noci procházet po lese a nevědět při tom, kde jste, tak doporučuji zvolit za průvodce Hakise. Ten tuto metodu procházek ovládá dokonale – Kosa)

Další den jsme vyrazili po krásném 2 km dlouhém rovném úseku k nádraží. Po cestě jsme se stavili na hřišti u motorestu, kde Pečeně předvedla, kterak se vykroutit ze zavěšené pneumatiky, pokud v ní uvíznete. Pak už jsme dorazili na nádraží a zvolna odjeli do Prahy.

zpožděný Kokeš