EXPEDICE Svor

Na začátek bych ráda uvedla, že mise byla úspěšná. Začátek byl ve středu. Pozdě večer. Sešli jsme se. Sešli jsme se v opravdu skromném počtu – tedy 3 děti a 3 vedoucí. Počet byl sice skromný, cesta však byla o to impozantnější. Nu, a po vyčerpávající cestě jsme se uložili ku sladkému spánku, tentokrát už všichni – ne jen Marek.

Ráno jsme se probudili a vydali se za hledanou ztracenou expedicí. Ta naopak hledala ztracený chrám. A abychom se v tom neztratili i my, tak nám v tom hned následující den pomohl buddhistický mnich, to ale předbíhám...

Ve čtvrtečním putování jsme se totiž vypravili objevit takzvaný sirný pramen, ve skutečnosti byl však železitý s naprosto úchvatnými chuchvalci nějakých bakterií. Železožroutských bakterií. U pramene jsme poradili naprosto zmatenému turistovi, který ačkoli tvrdil, že mapu má, netrefil ani po silnici. Za chvíli naši výpravu přepadly opice, které ovšem naše expedice hravě zlikvidovala. A tak jsme šli dál, dál až jsme došli zpět na naši

základnu, dali jsme si večeři a zkusili dál pátrat po našich předchůdcích. Zatím jsme byli ale neúspěšní...

A zde do textu vpadám já, Vigo, jakožto rušivý element.

Další den jsme se pokusili znova, neúnavně, najít ztracené. Vyrazili jsme se spolu s mnichem podívat, jestli nebloudí někde kolem Jedlové. Což je kopec a pod ním stejnojmenné nádraží. Kam jsme ovšem dojeli vlakem, nikoli pěšky. I vylezli jsme až nahoru. Na horu Jedlovou. Abychom se mohli pořádně rozhlídnout. Což jsme z rozhledny vskutku učinili. Výhled byl čistý a jasný jako drahokamy, které nám byly odměnou. Ale bohužel jsme je nikde neuzřeli (ne drahokamy, ale ztracence), a tak jsme se museli vydat zase zpět do tělocvičny. Opět vlakem, který (jak je v tomto kraji zvykem) nejel tak, jak by se nám to hodilo. Ale lepší nádraží na čekání těžko hledat. Celý tento výlet s námi podnikl i jistý polodomorodec. Kosa. V tělocvičně na nás čekala Gíza a s ní i skoro hotová večeře. Tak jsme ji snědli. Pak však byl objeven prázdný stan první výpravy a

vskutku obrovské štěstí jsme měli, když jsme se dozvěděli, že někdo tady viděl potulovat se divné, zubožené lidi. Byli nalezeni a rozpoznáni jako naši druhové. Pro upřesnění: ti divní, zubožení lidé byli Hobo, Jana a Ajdam. Řekli nám také, že vědí, kde je chrám, a tak že se k němu budeme moct další den vydat. Na to jsme se samozřejmě už všichni moc těšili. Tak byli ztracenci na místě ošetřeni, aby byli na další den dostatečně čerství.

Což bohužel další den ráno opravdu nebyli. Po snídani, poučeni z minulých nezdarů, jsme se vydali opačným směrem. Jižně, svižně. Tedy někam za Nový Bor. Opět vlakem, tentokrát však, díky milé průvodčí, zadarmo. Pomalou a teplou jasnou procházkou jsme dorazili ke zprvu nenápadnému chrámu (čti klášteru), lidově zvanému skalní hrad Sloup. Což je prostě skála, do které jsou zevnitř vytesány všeliké chodby a místnůstky, z nichž některé ovšem vyrůstají ven ze skály. Po podrobné prohlídce s úžasnými výhledy (okolo) i pohledy (dovnitř) jsme odešli. V hloubce nás ale hlodal takový

malý obrazný červík. Ten obrazný červík nám totiž nedopřál najít v chrámu poklad. Místo něj jsme našli jen stádo (nebo snad hejno?) zlých duchů. Byli ale špatně vyzbrojeni, a tak byli také rychle poraženi. Místo pokladu jsme našli alespoň jakousi šifru. Ona to byla divná šifra, nešla totiž vyluštit bez klíče. ten měl někdo z vedoucích. Někdo, kdo bydlel na Praze 6. Zároveň někdo, kdo přijel až v pátek. Také to byl někdo, kdo byl ženského pohlaví. Měla být pihatá. To jsme se ovšem dozvídali postupně z indicií, které jsme postupně dostávali za splněné úkoly. Mezitím se toho však mnoho stalo, takže poslední, rozhodující indicii se dozvíte až za chvilku. A cože se to stalo? Hobo s Ikarem nás opustili a vydali se po vlastní ose (ale nebojte, ještě se s nimi shledáme), cestou nás ještě opustil Mareček s Péčou (protože jeli domů) a Puckem (protože nám jela hlídat tělocvičnu). Tak jsme pak vystoupali na vysoký, převysoký vrch Klíč. Odměnou nám za to byl nejen výhled (který byl trochu pokažen sílícím mrholením a

mračny kolem), ale ještě navíc Kosa, jenž na nás na vrcholu trpělivě čekal. A pak už rychle dolů, do Svoru. Tam jsme se převlíkli do suchého a netrvalo dlouho a dostali jsme tu poslední nápovědu. Takže pozor, teď se to dozvíte: Jako třešničku na dortu měla být alespoň tak stará jako Hobo. Který zrovna v tu dobu s Ikarem přišel. Vidíte, já říkal, že se zase sejdeme. Inu indicie mluvily jasně. Už víte, kdo to je? Ne? Tak si indicie přečtěte znovu... A byla to Zuzana! Ano! Dostali jsme od ní klíč a po jeho použití se nám zjevila spásná věta: V půl desáté na hřišti. Tak jsme těšili, že jsme jídlo zhltli v okamžiku. Což ovšem bylo zcela zbytečné, protože bylo sotva osm. V půl desáté byla ale venku taková tma, že jsme se dostali jen na práh. To však zcela stačilo, poněvadž již tam se skrýval další pokyn. A to v 9:35 v tělocvičně. On byl ten poklad nakonec uprostřed tělocvičny! Představte si to! Ano, představte si to: hořící svíčka, kolem ní drahokamy, zlaté amulety a kohoutí bonbóny. Každý z nás si na pokladu

pochutnal a ještě jsme si všichni odnesli jedno malé amuletové Óm (taková trojka s ocáskem). Mise byla tedy úspěšně zakončena a mohla by být návratem domů i stvrzena, kdyby nebyla sobota, deset hodin večer. Takhle jsme mohli jen jít spát.

A v neděli se tedy vstalo a nasnídalo. Venku bylo nehezky, tak jsme poslední den strávili balením, uklízením a fotbálkem. A obědváním. A točenou kofolou. A nakonec tedy i tím vlakem. A návratem domů. Konec dobrý, všechno ostatní taky dobré, a tak tedy Óm, Óm, Óm...

Ážaómkloboučníkóm a vpisovač Vigo