Vánočka v Železném Brodě

Jednou v roce na Vánoce někdo batoh popadne. Sebere se a vyrazí do víru nádraží, protože tam je sraz. Tak proč nevyrazit dále, tedy na nástupiště. Jsme všichni, jen řízky chybí. A také salát. Nevadí, přijede, však uvidíte. Vláček byl pěkný, motorový, místa v něm dost a hurá do jídla. Co vám mám povídat, jízda probíhala poklidně, zahráli jsme si střílečku a skrytý slovní fotbal. Ani nevím, kdo vyhrál. Ale na tom nezáleží, vlastně si jen vzpomínám, že v tleskačce na jména byla Sára ježek, já srna, která hned vypadla, a v zeleninové sérii snad Anča mrkev. Ale možná plácám, vzpomínky se trochu mlží, což čtenář omluví a snad dovolí udělat malý skok.

Skok. Jsme ve škole. Vlastně to ale není škola, je to místní Dům dětí a mládeže, hned u řeky a vedle paneláků. Mrzí mne, že pravděpodobně zrušili křečkárnu. Ale je to tam pěkné, klece zmizely, piáno zůstalo. A v kobercovém a zrcadlovém tanečním sálku se otevírá hra. Výlov

rybníka. Hledají se žížaly apod. Kapříci jsou

tlouštíci, ale já se těším na řízky. Už vím, že je má přivézt Čárlí. Ale kdy? Zítra. Těšení je nejlepší.

Sobota ráno pěkná byla, sice zase nesněžilo, ale dobrou vánoční atmosféru vytvořila jinovatka. Snídáme rohlíky s pomazánkovými másly a salámkem. Čaj černý potěší. Žalud se pořád usmívá a těší mne, že si vzpomněl na táborový hit (velmi osobní označení). Tlapičkami vyskočí a my se začínáme oblékat. A odcházíme. Je třeba ještě dodat, že pokud si dobře vzpomínám, tak přijeli k ránu další. Logika mi tedy říká, že naše řady či zástupy se opět rozrostly. To je dobře. Co už tak dobré nebylo, byl kopec, kterým výlet v sobotu začal. Byl táhlý jak to, co zapáchá, a velmi strmý. Nahoře proběhl boj rybářů s ekology. Sluníčko svítí a setkáváme se s letos snad prvními zamrzlými kalužemi. Křoupou dobře ale prd zatím unesou. Musí do nich mráz více v noci praštit, pak snad bude možné se sklouznout. Prošli jsme vesnicí s divným názvem, chvíli pozorujeme slepice a kohouta a obdivujeme jejich chůzi a stoj jednonohý. Tak

dál.

Barva značky mizí; pomáháme si vtipným sešupem kolem sloupů elektrického vedení. Kdo už je dole, mohl se bavit tápavostí při sestupu u pomalejších. Procházíme další vesnicí. Na scénu z rybníka vybíhá vodník, který vyhrožuje a je trochu ze všeho vedle, což vyřeší tím, že od rybářů vybere po rukavicích a čepicích. Přístup k rybníku je možný, ovšem pozor, pozor! Zmítá se v něm několik elektrických úhořů. Hrajeme lapanou na způsob mrazíka, což je název pro naši situaci neherní naprosto trefný. U oběda předtím totiž zmrzl snad každý. Paštika s chlebem, abych zmínil, co jsme jedli. Kdo už na vánočním besedění někdy byl, těšil se na řízky. Ty ale teprve přijedou. Nechme je stranou a hurá na největší atrakci celého výletu, tedy na Puckem a Anežkou slibované bludiště a vyhlídky. Hurá. Kam se hrabe Petřín a jeho zrcadlová chodba, toto byl prolézací rachot, nářez, nášup. Škoda jen, že se polehoučku začalo stmívat. Cesta dolů svou strmostí a terénem znesnadňovala nohám jistotu pohybu, ale na nádraží jsme nakonec

všichni došli. V čekárně se pak objevila skupinka podivných ryb, vedená umem Kokeše, který všechny zaučil v předvádění rybí tlamičky. Nicméně po několika málo otázkách bylo jasné, že vánočním pravým kaprem je Ikarus. Kapr byl naložen do vlaku a teď na ty řízky! Kde jsou? Čárlím slíbená sedmá hodina byla napjatě očekávána.

4

Přijel Čárlí, přijely řízky. A přijeli i řízci Hobo a Hakis. A s tím vším hlavně pořádná slavnostní večeře. Na každého se dostalo, jen nožů bylo málo. Já jsem dostal pouze vidličku, ale i ta mi několikrát byla houby platná, protože při příliš hlubokém zabodnutí se rozpadala. Jedl jsem tedy opatrněji a chutnalo mi. Tak jako všem, alespoň si to myslím. A určitě mám pravdu. Salát skvělý, řízky skvělé, tak to by to mohlo skončit. Ale nebuďme pošetilí, Vánoce přece nejsou jen o jídle.

Po krátkém odpočinku se opět oblékáme a se svíčkami vyrážíme ke stromečku. Vánoční stromeček stál nedaleko nádraží, pododbně jako kdysi v Bělé. Letos to byla celá vánoční stěna, vhodná do každého obýváku.

Zpíváme koledy, kolem je jinovatka, je tma, kousek je řeka, ticho, semafory svítí, slabé světlo z lamp. Několik prskavek a i těch větších krás. A nová koleda, od jednoho z dvojčat, teď nevím od které.

A pak to nejočekávanější. Dárky. Bylo jich dost, na nikoho Ježíšek nezapomněl. Co teď? Já nevím, co o dárcích napsat, snad jen poděkovat, tak tedy: děkujeme. Je to milé. A ke všemu se na scéně objevilo i cukroví. Vida, já jsem dočista opomenul soutěž o nejlepší cukroví, a to jsem byl v komisi. A mandarinky v čokoládě mne omámily, ale musím říct, že i ty piškotová ufa a i pes od Dolara nebyl špatný. Cukroví je vždycky dobré. Jakékoli. Zeptejte se Marcela. Ten vám vysvětlí, jak je to s cukrem: co je s cukrem, je dobrý. Pravda.

Ráno po večeru mám rád, vstanu, rozhlédnu se, kolem dárky, jdu si hrát. Většina šla ale snídat. Vlastně všichni. Cukroví, snad i vánočka, mňam mňam. A koláč od Hakise. Někdo odjíždí dřív. Ale já zůstávám, a proto ještě několik slov. Přešli jsme lávku a rozdělili se na dva týmy. Kdo s

koho, frisbee. Už ani nevím, kdo vyhrál, asi ti druzí, protože si to nepamatuji. Ještě trochu venku řádíme, hlavně Kokeš s arabským vyzváněním, které nenechá žádné tělo klidným.

Uklízení mne nebaví, nebudu o něm psát. Zato k obědu byla polévka gulášová. Bylo jí hodně, to se často nestává. Takových výletů si je třeba vážit. Akorát přicházíme na nádraží, akorát přijíždí vlak, akorát vám toho z cesty zpět moc neřeknu, brzy jsem usnul, ale bylo to pěkné. Jako celá letošní kočovnická vánoční besídka, vánočka, dárkování, besedění, VB či jakkoli chcete. Já mám rád vánočku. To se mi líbí. Tak ahoj, vánočko, dlouho tě zase nebudu.

A dobrý to bylo.

Gimli