Vláčky, skály a jeskyně

pod taktovkou Večerníčka

Smíchovské nádraží je nádražím příjemným. Je tu malý ruch, je přehledné, nikdo se nikam neztratí, peče se tu pečivo atd. A právě na něm se něco po deváté sešli ti, kteří se rozhodli, že se v sobotu někam podívají a něco uvidí. A o tom, co viděli, vám povím.

Vláček motoráček už stál na nástupišti. Ale buďme přesní, stál na kolejích. Na nástupišti jsme stáli my. Ale s námi také auto, což bylo podivné. Pán v něm byl zřejmě líný. Abychom to od něj náhodou nechytli, tak jsme raději nastoupili. Do vlaku, pochopitelně.

Prokopské údolí, nad námi Barrandov, řítíme se za Prahu. Stanice Vráž u Berouna. Vystupujeme, nebe je trochu zatažené, snad nebude pršet. Starosti o zamračeno ale rozehnal Večerníček – Ikarus. Dal nám „férovou“ nabídku, že jestli chceme, tak se s ním můžeme vypravit do jeho „studií“. Hurá, vznikají dva týmy a cesta míří do lesa.

Před odbočením je ale třeba se rozcvičit. No, znáte přece Boba a Bobka. Protažení bylo úspěšné. Tým

Terka, Vašek a Hlodavec ve cvičení zvítězili. Lesní cesta se pak začala kroutit semo-tamo a po hře na napodobení Večerníčkova odhazování papírů jsme dorazili do Svatého Jana pod Skalou. Než jsme ale došli k plánované první podívané, překvapil nás divočák. Krásný prošedivělý divoký pašík se na naše zachrochtání vyřítil ze svého domečku a začal se plný pohybu promenovat rochništěm. Hoj, ztepilý hoch, lesní Bivoj. A ten krásně chápavý rypáček.

Nu, nechme ho chrochtat a raději pojďme ke kostelu postavenému na místě jeskyně sv. Ivana, dávného poustevníka. Místo, kde Ivan všelijak poustevničil, bylo přístupné, tak jsme se po jeho světnicích porozhlédli. Chládek, vlhko, díra kudy vyletělo Ivanem zahnané čertisko, několik starobylých hrobek, trochu strašidelné. Vycházíme z kostela – venku je v porovnání s jeskyní mnohem tepleji. A vše navíc nasvědčovalo tomu, že se ještě pořádně zahřejeme. Nad Svatým Janem pod Skalou totiž je, jak název napovídá, skála.

Kočárek řidiče Kosy se proměnil v závodní teréňák. Kořeny

nadhazovaly, jezdec se jen smál, Kosa se potil. Kopec to byl pořádný. Ale stálo to za to. Větrem zbroušená skála, na ní kříž a rozhled. Prudký vítr fouká do tváří, při pohledu dolů lehké šimrání v podbřišku. Omamné.

Kousek od vyhlídky byl lom. Dole tábořili koňáci, kamení bylo lehce naoranžovělé, všude nízké stromky. A mezi nimi se najednou na místě cesty objevily koleje. A na nich mašina. A nějací fachmani. Šli jsme dál. Objevilo se depo a kolejí bylo stále víc a víc. Pak nám jeden z těch železničářů nabídl, že by nás svezli. A už připravoval vagónky.

Za okamžik jsme se řítili asi šestikilometrovou rychlostí. Mladík „vod kolejí“ nám rozšafně klábosil do uší, upozornil nás na Čapkův viadukt, šibeničku na kopečku a další zajímavosti železnice v lomu. Do očí štípal naftový kouř, vláček trošku cukal. Ale paráda. Jen Téře se to asi moc nelíbilo.

Pak se obědvalo. Kdo chtěl, mohl si dojít koupit pohledy. Začalo být moc hezky, sluníčko, čaj do žaludku, rohlíčky. Ale i tak jsme raději za chvíli vykročili,

protože zase takové teplo tedy nebylo. Večerníček všechny prověřil ze znalostí postaviček, jen už nevím, kdo to vyhrál, ale myslím, že Helmut, Hlodavec a Marek to nebyli. Možná se ale pletu.

Objevila se před námi soustava několika jezírek na potoce, bylo to v takovém sevřeném údolíčku, kde při větším množství vody padá vodopád. Pak jsme tu dokonce odhalili jeskyni. Ta ze začátku moc nevypadala, spíš to byla jen taková škvíra, ale kdo se protáhl dovnitř (tedy skoro všichni), tak ten ví, že dle rozměrů by jí slušelo i označení sluj. Pěkné, moc pěkné.

Přišla poslední hra. Večerníček o mašinkách se pomíchal, obrázky se zmotaly a ještě ke všemu je chrání ochranka. Každý tým loví části z nebezpečného území a skládá svou mašinku. Tentokrát vyhráli ti, kdo celou dobu moc nevyhrávali. Ono štěstí s neštěstím jsou vrtkavé baby.

To už se ale oblaha trochu potemnila, nejen kvůli šedavé zataženosti, ale také kvůli nachylujícímu se dni. Nejvyšší čas. Nádraží v Srbsku bylo už jen kousek. Přijíždí vlak do Prahy,

dvoupatrový. Pohoda. Kdo tvrdí, že tuto sobotu nic neviděl, tak ať si vzpomene na ty všechny vláčky, skály a jeskyně. A taky na ukázkového divočáka. Paráda. Tolik během jednoho dne mohou opravdu poskytnout jenom „studia“ Večerníčka.

Gimli