Konečně zase prázdniny! Sice jenom pololetní, ale prázdniny. A to by nebyly prázdniny, kdyby se někam nejelo. A tentokrát se jelo do Nové Paky. Většinou se na pololetky jezdí na běžky, ale jak známo, výjimka potvrzuje pravidlo, takže letos se na běžky nejelo, jelikož sněhu bylo opravdu málo.

A tak jsme se sešli u klubovny v hojném počtu (3) a vyrazili na nádraží, kde jsme přibrali další 3 lidi. Po cestě jsme si v mé GPSce našli Dům dětí a mládeže, a tak transport z nádraží (a že jsou v Pace dvě) nebyl problém. Po vstupu nás uvítal sherif (měl to napsáno na dveřích) a zavedl nás do krásné vězeňské ubytovny (spousta kovových paland ve velké prázdné místnosti). A hurá spát.

Ráno se nasnídáme a vyrážíme na výlet. Na Kozinec – kopec, na kterém by měla být rozhledna, ale žádná tam nebyla. Tak jsme tak šli a dozvěděli se, že v místním kraji se kopou diamanty a že se tu občas nějaké ztratí, a tak jsme vzali kšeft s vidinou 50% zisku za to, že místnímu podnikateli pomůžeme odhalit zloděje. Když docházíme

na onen slavný kopec s neexistující rozhlednou, nevíme kudy dál, jelikož byla strašná mlha a holý vrchol kopce byl zasněžen a minimálně od napadnutí sněhu tu nikdo nebyl. Tak jsme to nejdřív vzali k pokladu a od něj přímo rovně, avšak to byl špatný směr a na konci louky na nás číhal sráz a les. Po malém průzkumu okolí jsme narazili na správnou cestu a sešli dolů do vesnice s autobusovou zastávkou přímo určenou na oběd. Jídlo nám zpříjemnil pohled na školu s vylepenými sněhovými vločkami, které však většinou byly více či méně křivé, ohnuté a schlíplé.

Po obědě zde bohužel nenacházíme žádný odpadkový koš, a tak si všechny odpadky bereme s sebou. Cesta zpět už je o kousek příjemnější, protože už člověk necítí takovej ten pocit, jako by mu teklo do bot, jelikož už má boty totálně mokrý. Cestou jsme ještě sdělili Hobovi souřadnice DDM, aby k nám trefil. Ještě pohled na disco lampy a hurá do tepla a sucha. A pak: večeře a spát!

Další den byla v plánu zřícenina hradu Kumburk. Po cestě jsme se ještě stavili na

sjezdovce a zasjezdovali jsme si na igelitkách, navíc jsem ostatním postavil skokánek – všichni se na něm svezli a skočili. Jenom Hobo ho úplně rozsed. Dále cesta lesem naprosto rozrytým od Kyrila. A pak to přišlo. Asi dva kilometry přes holou pláň, kde strašně, ale fakt příšerně foukalo. Naštěstí následující vesnice nám poskytla útočiště a my si mohli dát oběd s ''teplým sladkým velice''. A hurá dál na hrad. Cestou se ještě podíváme na zasněžené Windows®ovské pozadí. Konečně hrad. Opravdu pěkný. S pamětní deskou Karla Hynka Máchy, který odsud obdivoval krásy kraje. Deska ale šla číst jenom zboku. Hobo zjistí, že někde ztratil m