Asi nikoho nepřekvapí to, že jsme se zase v době jarních prázdnin vypravili do hor. Ono na tom vlastně ani není nic divného. Je to běžné, jarní prázdniny se rovnají zkrátka horám. Ale zanechme tlachání o tom, co každý ví, a pusťme se do toho.

Je sobota ráno, ulice Nad Panenskou, mříž se otvírá. Kdosi vyndavá z klubovny v suterénu několik přepravek, krabic a pak i několikery lyže. Turistický oddíl Kočovníci vyjíždí za sněhem. Autobus už přijíždí, takže v tom případě nakládat. Tentokrát je autobus přímo luxusní, protože nemá jen pana řidiče, ale také i pana nakladače, který stojí během celé jízdy v plechové krabici zavěšené na autobusu. Ta slouží k snadnému převozu lyží a pan nakladač k nakládání a dále přidržování těchto lyží po dobu jízdy. Šikovně vymyšlené. Tak a odjezd. Kouřová skla umožňují nemávat a vychutnávat si tak mávání těch venku bez namáhavého opětování. Asi za tři hodinky se uvidíme v Pasekách.

A jsme tam. Druhá skupina, která se s námi svezla, odpochodovala pryč, zůstali jsme sami.

Přesun věcí z parkoviště proběhl anijsemsinestačilodnéstlyže. Tak rychlé to bylo. Pokoje ještě nejsou připraveny či co, a tak odcházíme na procházku, tzv. první kontakt s místem sněhu. Čtete dobře, sníh tam byl. Tak akorát, aby se mu tak mohlo říkát.

Seznámím vás s pokoji. Viděl jsem tři. Ty dva ale za zmínku stojí. Nechci být zlý, a proto jen prohlásím, že místem se zde rozhodně neplýtvalo. Jedna postel pro deset. Druhá postel pro pět. A podivné poličky. Je třeba ale dodat, že celkově zařízení pokojů během celého týdne sloužilo opravdu výtečně. Když si na to člověk zvykl, tak musel uznat, že je to vlastně docela praktické. No, pojďme raději na to, proč jsme přijeli. Tedy na lyžování.

Zmíním se nejprve o sjezdovkách. Kdo tam nebyl, tak se asi podiví, ale opravdu se dalo sjezdovat celý týden. Sníh sice během dne podivuhodně měnil svou podobu od namrzlé vrstvičky k zcukernatělé krystalové mazlavině, ale pořád to šlo. A k tomu třeba říci, že i přes odpudivost a náročnost sněhu, všichni udělali během těch

čtyř sjezdovacích dní (neděle, úterý, středa, pátek) pokroky. Na sjezdovkách se toho moc nestalo. Jen člověk mohl pozorovat, jak se „hliněná“ sjezdovka stává stále více hliněnou, jak všichni začínají jezdit jen po jedné straně vleku, jak už to všem docela jde, jak se v kiosku nahoře točí zákazníci, jak snowbordisté prosedí celý půlden na zadku uprostřed sjezdovky a jak se u všech vždycky odpoledne jízda trochu zhorší, protože sníh už je jako lepidlo. A vlekaři u vleků byli fajn, jen ti v okýnku, zvláště ta, nám to trochu znepříjemňovala. Paseky jsou zkrátka na sjezdování příjemné. Ne moc lidí a pořád pěkný rozhled. A ani se nemusí šlapat dálka k vleku. Jen se jede. Paseky jsou pěkně rozházené. Těžko najít nějaké centrum. Ale raději toho nechám, nejsem znalec, znalec je Ikarus a ten by mi třeba vynadal. Půjdeme na běžky.

Za den běžek bylo určeno pondělí a čtvrtek. Já, pisatel, jsem jel v pondělí s těmi, kterým běžky zatím moc nechutnají. Vyrazili jsme na Štěpánku,. nedaleko postavenou romantickou rozhlednu,

pojmenovanou podle pana Štěpánka, který byl v kraji ve své době velké zvíře. Chrob, Sára, Míša, Marek a Eda se osobně přesvědčili o tom, že rozhledny se staví většinou tam, kde je to hodně nahoře. Po prvním stoupámí pěšky, přišlo stoupání běžky, což mělo svá mnohá úskalí. Prkýnka různě podkluzují a pohyb je kvůli nim trochu záludnější a rafinovanější. Pak jsme ale konečně dorazili na vyběžkanou stopu a hned to bylo lepší.

Něco kolem jedné hodiny jsme všichni spokojeně obědvali přímo u Štěpánky. Kdo chtěl, šel se podívat nahoru (rozhled byl ale pramalý, skrytý mraky). Chrob se Sárou si to raději nechali ujít, protože je zlákal místní trhovec. A to víte, než projdete všechno to zboží, to nějaký čas zabere. Poté, co bylo výhodně nakoupeno, jsme počali sjíždět dolů, zpátky. Brzy jsme došli k objevu, že Edovi jde ohromně stoupání, ale na sjíždění není zatím ideální typ. Proto volíme s ostatními odbočkovou trasu, jejíž závěrečný sjezd sněhovým korytem jemně namrzlým rozhodně zpestřil pondělní vyjížďku o

několik adrenalinových zážitků a všichni jsme se Edovi jednozančně vyrovnali.

Druhá skupina ten den vyrazila kamsi na Harrachov, ale vím jen, že půl dne stoupali a druhou půli sjížděli. Vrátili se velmi vyčerpaní, asi to bylo náročné. Zeptejte se tedy raději jich. Ne všechny čekala večeře.

Jak jsme tam vůbec jedli? Ráno byly rohlíčkové snídaně a jednou i vánočka s kakaem. K obědu se na verandě otevřelo okno a kdo měl službu, tak se stal obsluhou v bufetu – unaveným sjezdařům podával chleby, čaj apod. Večeře pak byla celoteplá, vařená dle normy a většinou dobrá. Zpočátku to vypadalo, že bude jídla celkově málo, ale nakonec se to obrátilo a začala být dokonce sháňka po notorických dojídačích toho, co zbylo. Jídelně tedy paráda. Dokonce jsem ani nepotkal Píseckého tygra. V takové rozsáhlé kuchyni se ale nebylo čemu ani divit.

Druhé běžky jsem jel s těmi rychlejšími, s běžkami již vícekrát seznámenými. Dojeli jsme někam pod Jizerku. Ke Královskému sedlu. Sluníčko bylo všude a jelo se skvěle. Oběd nás

ale trochu zdržel, na Jizerku jsme to už nestihli. Kdybych si pak v podvečer nezapomněl batoh pod Štěpánkou, byl by to celé takový příjemný běžkařský výlet. Jezdit na běžkách potmě, zvláště sjíždět a padat, unaví hrozně rychle. A taky to trochu bolí.

Mytí a sprchy byly luxusní. Vážně. Já se běžně nemyji, ale tady to bylo tak skvělé, že jsem si nemohl pomoci a vyhledával teplou vodu takřka každý večer.

A málem bych zapomněl na program. Každý večer byl, velmi různý a dokonce i kvůli lidem, kteří s námi sdíleli všechno možné, ale hlavně i společenské prostory, probíhal na různých místech. Skoro až utajovaně. No co, alespoň to bylo dobrodružnější.

A mezi běžkami sjezdovky, různě se to střídá, podobně jako v lyžárně. Každý den zkrátka nějaké lyže. Dokud je jenom sníh. A ten vydržel. A pořád je hezky.

Tak takhle nějak to probíhalo celý týden. Najednou ale přišla zase sobota, bylo poledne a my jsme odjížděli. Usnout v autobuse z celého toho týdne nebylo vůbec těžké. Probudit se a začít rychle pomáhat

pánovi v plechové budce na lyže už bylo horší. Všichni jsou unavení, zmohou se jen na ahoj a odchází domů.

Tak taky ahoj!

Gim