Desátá TBZetka v Mýtě!

Ano, je to tak. Všemi zajisté velmi oblíbený závod letos slavil výročí. Po desáté se konal běh lesem, který je tradičně zpestřený záludnými odborkovými otázkami a opepřený krutými stanovišti s ještě krutějšími kontrolory. Nu, taková je tradice, jednoduché to být nemůže, vždyť když si rozebereme zkratku TBZetky, dostaneme tato slova: turistický branný závod. Z toho vyplývá, že jsem to líčil velmi přesně. Ale nechme toho a podívejme se, jak to celé probíhalo a nakonec proběhlo letos.

Vlak několik vyvolených unášel směrem na Beroun a pak na Plzeň. Byl to sice vlak osobní, ale házel pěkně. Já bych býval řekl, že jízda šourákem bude klidná, ale tady to vážně házelo, jak na dráze v horách. Horské dráze. Bylo nás osm a hnali jsme se tedy rychlostí rovnou na Mýto.

Vystoupili jsme a přepadla nás zima. Velká, navíc pofukovalo, všude tma, napjatá atmosféra večerního Mýta. Mýto jsou vlastně asi jen dvě ulice, jedna je bývalá silnice na Plzeň a druhá vede na nádraží. Šli jsme

oběma a dorazili ke škole. Čekáme na školníka a do uší hučí dálnice, je skoro u školy. Vážně je zima.

Třída je pěkná, kuchyňka ještě lepší, všude je plno obrázků, celá škola vypadá jako jedna velká galerie. Přijíždí Kokeš a Bužu. Všichni se pouštíme do večerních her. Kdo si chce zaholinkovat, hraje Elfenland, kdo si chce zapolitikařit, hraje Karkáče. Která strana bude nemocnější? Musím jen poznamenat, že s malokým lze spolupracovat (snad kromě Pucka), většina dříve či později v této hře provede nějaký podraz.

Ráno bylo kruté. Vigo večer otevřel okno, aby se dobře spalo. To sice ano, ale vstávání do zimy je opravdu nepříjemné. Venku je to ale ještě horší. Cestou k místní Jednotě zjišťujeme, že včerejší chlad byl jen odvar. Nepříjemně fouká a vítr uspěšně ničí obranu mého oblečení. Uvědomuji si, že mám na sobě téměř vše, co jsem si s sebou vůbec vzal. My čekali jaro, ale zatím přišel mráz. Nemám si koupit v místním obchodě čepici?

Po rybičkové pomazánce se konečně vyráží. Za šediva, které nás celý

den neopustí, podcházíme dálnici a stoupáme ke kostelíčku, výhled na Mýto je neveselý, honem do lesa. Tam to není o moc lepší, lednová vichřice zasekla drápy i tady, polom na polom a kolem cesty vyrovnané hranice klád. Potkáváme stodvacítku, jakýsi dřevař leští zpětná zrcátka a divně se kouká. Pokračujeme v cestě a odbočujeme na žlutou. Uhýbáme před autem, stodvacítkou. A na tuhle škodovku pak narážíme ještě jednou – je před námi a stojí, řidič uvnitř. Jakoby na nás čekal. Když už jsme všichni ale pár kroků od auta, tak se ozve zvuk zdivočelého motoru, z výfuku se na nás začmudí a škodovka zmizí v dáli. Vtipné. Proč?

Na obzoru rozpadlý dům. Všichni si najednou vzpomínají, že po trase, která má za chvíli začínat, se už jednou běželo. No co, je výročí, poběží se proto jedna z nejlepších TBZetkových cest. Pěkně pozvolna do kopečka. Závodníci pak v cíli zajisté ocení podmanivý výhled.

Start! Vše začíná, několik závodníků vybíhá postupně po několika minutách za sebou, překonávají nástrahy azimutového

kolečka, všem se zatím daří, ovšem přichází Ohňař, kontrolor Pídler nechává Viga rozdělat oheň, to se nakonec podaří, ale až na čtvrtou sirku, celá námaha tedy byla zbytečná, ale honem honem dál. Těsně před koncem, kdy už mají závodníci v nohách celý kopec a v hlavě a hlavně v průkazu odpovědi na otázky plné zákrut, tak právě v ten moment se zjeví na skalce vaťákový indián Kokeš. Vysílá morseovku, Ikarus jako technicky vybavený si zprávu natáčí, ale stejně mu to je prd platný. A to už je finále, rychle zauzlovat, najít skládačku a tradá odevzdat průkaz. Hm, docela dorbé časy. Vigo je ale nespokojený, má pocit, že celý závod byl nespravedlivý a nefér. Klid, Vigo, klid, není to pravda. Dej si raději oběd.

Paštika a cibule. Chleba a paštika. Cibule a chleba. Výhled z bývalého hradiště i přes počasí působivý. Hlavně ale nespadnout!

Sbíráme se pozvolna na cestu zpět. Procházíme krajem a dědeček Kokeš se rozpomíná. Jóó! Tady to tenkrát bylo, jak jsme tady s tim gázem…

Procházíme kolem lomu, obrovské

plechové konsrukce, všude spousta štěrku a varovné cedule. Ale to už se začíná stmívat, honem zpátky do Mýta, stavujeme se ještě na čaj a svižným tempem míjíme motel s majáčkem na střeše. Teď už jen podejít dálnici a už jsme doma.

Večeře voní v kuchyňce, omáčkou na špagety se podařilo přebít vůni ranních rybiček. Po večeři se opět všichni vrhají na Elfenland či již ryze politickou hru. Předtím jsou vyhlášeny výsledky. V kategorii dětí zvítězil jednozančně Helmut. V kategorii vedoucích a instruktorů pak Vigo, ač v poledne hořekoval na zaujatost a předpojatost rozhodčích a vůbec celého závodu.

A v neděli ráno? Nasnídat, uklidit, zabalit, zahrát si fotbálek (5:5), sníst hrachovou polévku a vlakem šupem dupem do Prahy. Ahoj.

A tak výroční TBZetka skončila. Hotovo! Příští bude jedenáctá.

Gimli