Pikovice a tak dál

Jednou mi takhle večer volala babička Mary, ta co bydlí u pikovické laguny, abych za ní urychleně přijel a vzal sebou několik odvážných odvážlivců. Prý se děje něco strašného a neskutečného. Víc odmítala prozradit, po telefonu to bylo moc riskantní. O tom všem, co jsem pak zažil, jsem se rozhodl napsat do tisku. Tak čtěte pozorně.

Jak jsem již napsal, babička bydlí u pikovické laguny, tam, kde se řeka Sázava vlévá do Vltavy. Využili jsme toho, abychom se projeli kousek slavným Posázavským pacifikem. Sice jsme museli vstávat brzo ráno, ale když ono bylo tak krásně. Po výstupu z vlaku jsem se nemohl zbavit dojmu, že jsme stále v Praze. Všude byla spousta lidí, připadal jsem si jako na Václaváku. Kolaři, pěšaři, běžaři, kočárkáři a jiní lidé si vyrazili do přírody. Hledat tady babičku by bylo jako hledat v Ústřední knihovně knihu, o které nevíte, jak se jmenuje, kdo jí napsal a o čem je. Museli jsme tedy hledat babičku až za městem. To netrvalo dlouho a znenadání se zjevila

mezi námi. Malá stařičká postavička, mírně shrbená s šátkem na hlavě, viditelně stále plná energie a vtipu. A hned začala naléhavě vyprávět, co se tady v okolí děje. Zeptala se, zdali bychom jí s tímto problémem nepomohli. Její protesty nebyly dosud vyslyšeny, a tak je prý potřeba hodně přitvrdit. Slíbili jsme jí to. Ptáte se, co se to tam vlastně stalo? Za Pikovicemi se začala plánovat obrovitá vodní přehrada, která by sice vyráběla tolik potřebnou elektřinu, ale za cenu zatopení celého údolí v délce 56 km do výše (pasu) pětatřiceti metrů. Domov by ztratila spousta lidí, zvířátek a celé nádherné údolí by se navždy utopilo pod nánosem H2O. A právě proto babička bojovala proti přehradě, v údolí strávila celý život. My jsme stejně beztak neměli co na práci, byl totiž víkend. Rozdělili jsme se na dvě skupiny, jedni se snad jmenovali Helmy (možná kvůli jejich předsedovi, kterým byl Helmut) a jméno té druhé si už nepamatuji. Vydali jsme se za hlavními šéfy celé společnosti, ti si právě díky přehradě namastí kapsy.

Do cesty nám stavěli najaté poskoky, kteří nás lákali na různé pochody, jen aby nám překazili plány. Zlákat jsme se nenechali a zanedlouho jsme byli na místě. Zloduši nás ochotně přijali a byli dokonce ochotní vyjednávat. Nám už začali protestovat žaludky, a tak jsme vytáhli svačiny, co jsme si přibalili z domova. Padouši už dále nemohli odolávat našim (argumentům) proti stavbě a raději prchli. Byli jsme jim v patách. Ale najednou se nám v cestě objevil plot, pro nás to nebyla žádná překážka, pouze ztráta času. (I když při přelézání došlo k jednomu málemrozpůlení, kdo se zúčastnil – ví) Zanedlouho se před námi objevila centrála celé zlé firmy. Rozhodli jsme dobýt ji! Když se odněkud ozvalo heslo bitka, začali se strhávat navzájem šátky. Postupně byla převaha na naší straně, kde byla vidět i naše bojovnost – začali jsme se domáhat další a další bitky. Firma byla už pak velmi oslabena. Stačila pouze před námi zavolat, že se tady stavět nebude. Sbalila si svých pár švestek a utekla. Věděli jsme, že jsme tady

vyhráli, a mohli vyrazit na vlak. Babička nás doprovodila až k vlaku, za stálého děkování. Poté se vypařila v davu. My jsme si užili krásný den malým dobrodružstvím, putováním a mohli si pak vybarvit další políčko v Modrém životě.

Nedávno jsem zjistil, že firma začala budovat přehradu někde v Rumunsku, prý úplně bez problémů.

hádejtekdo, neuhádnete – Bužumbura