Noční pochod-část II.

Tak tohle je moje část vyprávění o letošním Nočňáku, ale bude kratší, neboť jsem se nezúčastnil celé akce. Co neřeknu já, to se dozvíte z Bužuho části (nebo taky ne (skutečně ne – pozn. Gimli)). Tak tedy, když jsem přijel, šel jsem si složit tlumok k převisu, kde hlídala Pečeně věci, a byl jsem telefonicky předem upozorněn, abych jí neděsil, že má u sebe nůž. Setkání proběhlo v klidu-nůž jsem ani neviděl. Pak jsem se se zbytkem výpravy domluvil, že sraz bude na Nedvězí –na kruhovém rozhledu. Inu, vypravil jsem se tam.Bylo hezky, ale nevýhodou Nedvězí je to, že ať se tam rozhodnete jít odkudkoliv, vždy je to do hroznýho kopce. Nejinak tomu nebylo ani tentokrát. Přímé stoupání na vrchol mi přerušilo hledání pokladu. Ten jsem našel sice v trošku obtížnějším terénu, ale dílo se zdařilo. Pak jsem vylezl na výhled, chvilku se kochal a pak jsem se jal klimbat. Okolo prošlo několik výprav, ale nevyhodili mě.Za nějaký čas dorazil zbytek. I ti se pokochali a pak už jsme společně

směřovali své kroky zpět k převisu. Cestou jsme se ještě stavili u studánky nabrat vodu a hurá si připravit nějaký žvanec. To jsme se nasmáli. Nikdy předtím mě nenapadlo, jak velkým oříškem může být pouhé ohřátí plechovky s již hotovým gulášem. Nejdřív si ho totiž Pepča málem vylil do ohně, protože ho nemohl pořádně uchopit za rozpálené víčko, které dal do plamenů. Když se mu podařilo plechovku uchopit a položit na lavičku, přičemž málem vylil vřelý guláš Helmutovi na hlavu, tak mu jej Eda zasedl. Naštěstí pouze bokem, a tak se uprasil jen málo. No, zkrátka, měli jste to vidět, až jsem se za břicho popadal. Po večeři a chvilce hřátí u ohýnku nadešel čas spaní. Noc celkem ušla, ale ráno se znatelně ochladilo.

Tři míchaná vejce jsou pro dva k snídani trochu málo, ale když si k tomu dáte vysockou housku a pumpnete Péču o koláč, tak největší hlad zaženete. Potom jsme se sbalili, posbírali svinčík a vyrazili za ranní hygienou ke studánce do Osinalic. A zde mé vyprávění končí, protože pak už jsem svojí cestu

směřoval do jiných krajů než zbytek skupinky. Snad došli dobře.

Ikarus

A jak to celé dopadlo? To se snad dozvíme od Bužumbury v příštím Týpku. Takže Bužu, je to na tobě!

Noční pochod – část I. a III.

Udivilo vás, že jste si v minulém Týpku přečetli článek Noční pochod – část II.? Kampak se asi poděla část prvá? Neschovala se. Tu se objevila. Abyste to dobře pochopili, vznikla tu nedohoda mezi pisaleteli částí, ze kterých se bude článek týkající se Nočního pochodu skládat. A tak tedy vznikla dohoda nová, jejímž výsledkem je právě zkompletování celého textu. Když tak vzpomínám, nevím jestli jsem ta správná osoba na dopsání, jelikož jsem nestihl vlak, a tak jsem se musel dopravit na vlastní pěst. Setkal jsem se s celou výpravou až v Tupadlech. Ale víc vám povím v první části. Tady upozorňuji, že kdo má zájem, může napsat podrobně cestu vlakem a následnou cestu z Liběchova do Tupadel, případně doplnit nějaké postřehy z části I., II., III., které tu z nějakého důvodu nebyly vyprávěny

a podle vás stojí za to. Pak to může nazvat Noční pochod – část 0.

Tak tedy část první. Ani nebudu psát, že ten den byl u mě už od jeho začátku špatný, protože těch mám poslední dobou až moc. Prostě nic mi nevycházelo. Inu, vyrážel jsem na sraz se zlým tušením, že nemůžu stihnout ani vlak. To se potvrdilo už na stanici Anděl a tak jsem sdělil na ústředí, ať se mnou nepočítají. Na hlavní nádraží jsem lehkým krokem doběhl v 18:34, což byl právě čas odjezdu vlaku. Ten vlak blikal na odjezdové tabuli ještě asi 10 minut, i když už tam dávno nebyl. Já jen nevěřícně koukal a kroutil hlavou. Nu což, musel jsem najít jiný způsob dopravy, poněvadž pozdější vlaky stanicí Liběchov pouze projížděly. Autobus. Vyrazil jsem směrem na Mělník, kde mě taky autobus zanechal. Musel jsem počkat asi hodinu a půl na další bus až z Prahy, aby mě odvezl do Tupadel. Za tu dobu jsem si prošel Mělník a zhlédl scénku dvou mužů čekajících na autobusové zastávce. Bus nečekaně přijel a dokonce mě zanechal v Tupadlech před naším

občerstvovacím zastavením, kde čekali ostatní pochodníci. Občerstvovna byla nečekaně zavřená, tak jsme vyrazili vzhůru do tmy. Prošli jsme kolem buddhistického zámečku, u kterého se rozsvěcovala světla pomocí vyřčení buddhistického hesla, které jsem už zapomněl, jen vím, že to nebylo slovo Buddha. Cesta ubíhala příjemně, cestu osvětloval měsíc, ani nevím, zda byl v úplňku, tak dobrou paměť zase nemám. Došli jsme na osvětlenou louku, kde se obvykle navečeříme. Ani dnes jsme neudělali výjimku a navečeřeli se. Poklidnou cestou jsme doputovali až pod převis, kde jsme si ustlali a unaveni po cestě brzy usnuli. Ráno nás probudilo protivné sluníčko, svítící do očí, nebo kručící žaludek, hřmějící do uší. Žaludek jsme zaplácli povětšinou buchtou, ale postrčit sluníčko se nám nepodařilo, a tak jsme raději vstali. Provést hygienu u nedaleké studánky a to už byl čas obědní, nezbývalo nám než se naobědvat. Povětšinou různí opečenci. Poté jsme vyrazili na tradiční obhlídku okolí. Trasou přes Pusťák, prohlížejíce si daleká

panoramata, z kopce do Zakšína, tam co mají otevřenou občerstvovnu, dále do kopce do Nedvězí, tam co mají také pěkná panoramata a zpět pod převis. A zde, jak jste si určitě všimli začíná část II.

Část II. Tak tady nemám, co bych dodal. Jestli si jí už nepamatujete, nalistujte si stranu 4 minulého Týpka.

Konečně část III. Od studánky jsme nabrali směr vlak nejdříve silnicí, pak malou silnicí, kde se nám lepila cesta na nohy (rozuměj asfalt) a větší silnicí, než je ta menší až do Tupadel, kde jsme zkusili místní a tradiční občerstvovnu. A vida, měli otevřeno. Tam jsme se nakofolili a dojedli své poslední zásoby jídla. Dále kolem hada lesní cestou, nejdříve lehkou chůzí, pak jsme přidávali na kroku, dokud jsme nedoběhli právě přijíždějící vlak. Letos to bylo jen o chlup.

No a tak to je konec. Doufám, že jste si konečně udělali obrázek o letošním Nočním pochodu, a někdy zase načtenou!

Bužumbura