Kralické údolí

Když mě v sobotu ráno vzbudil budík a já vykoukl z okna, vypadalo počasí tak děsivě, že jsem si říkal jestli nebude lépe zůstat doma. Ale vše již bylo připraveno, tak bych o nějakou tu švandu nerad přišel. Pár se nás sešlo u klubovny, ale větší dav se z nás, co chtěli vypátrat poklad Karla IV., stal až v hale Smíchovského nádraží. Při čekání na vlak nám dělali společnost jacísi indiáni. Když jsme se odebrali na nástupiště, přijel si pro nás sice na čas, ale úplně nacpaný Elefant. Bylo štěstí, že naše cílová stanice Černošce nebyla daleko, protože ve vlaku to vypadalo jako při dopravní špičce v metru a byli jsme rádi, že vůbec stojíme. Pochopitelně nejen my, ale také většina spolucestujících jela do Černošic, takže když jsme vystoupili, vláček odjížděl již volnější. No a mohli jsme vyrazit na cestu, která začínala prudkým a i celkem dlouhým stoupáním, jež bylo ve finální části osvěženo rozbahněnou cestou. Během stoupání jsme se rozdělili do úderných týmů a nahlédli jsme pod

pokličku šéfkuchaře, jak by asi takový poklad měl vypadat. Dále jsme se cestou k Solopy(i)skům museli několikrát schovat před loupežníky, jež měli také o poklad zájem. V Solopy(i)scích nás upoutaly lanovky, které si místní chataři vybudovali ke svým chatičkám umístěným v prudkém svahu nad cestou. Ale kromě lanovek jsme objevili i příjemné posezení na návsi, které jakoby vyzývalo ke snědení oběda. Tak jsme nezaváhali a jali se konzumovat, co nám maminky a babičky zabalili na cestu. Když se však přihnala mračna a trochu toho deště, dali jsme se na ústup. Nebo spíše vstříc dalšímu dobrodružství. A že celkem hrozilo neboť okolo nás neustále neodbytně pobíhal velmi nechutný velký černý pes. Teda on by možná nebyl tak nechutný, kdyby se pořád neválel v bahně, loužích a nebyl celej zmoklej od pobíhání v řepkovém poli. Na půl cesty k Vonoklasům, jsme na loučce svedli lítý boj s místními domorodci o útržky informací, týkající se našeho Karlíku. Mírný deštít a vítr byl kompenzován výhledem na Cukrák. Ve Vonoklasech

na zastávce jsme dali dohromady zprávu o Karlíku a vydali se dál přes pole k lesu, kde by se zřícenina s pokladem měla nacházet. Na rozcestí na poli nám místní usedlík předvedl krosování s autem v bahně a některým se to tak líbilo, že si to v té louži museli taky honem vyzkoušet. O pár metrů dále před hradem už stačilo si vzít k ruce na pomoc buzolu a mohl se hledat poklad. Sláva! Každý našel co chtěl, ale protože čas již trochu tlačil, na nějaké velké kochání nebyl čas a radši jsme rychlou chůzí vyrazili k Dobřichovicím. V Dobřichovicích jsme se prošli okolo "cesty mramoru", kterou jsem jako umělecké dílo příliš nepochopil, ale prostranství to zkrášlovalo celkem hezky. No ale aby ten výlet neskončil tak nudně, tak jsme si ho museli zpestřit útěkem na ujíždějící vlak. Bylo to fakt o fous, ale na Smíchov jsme dojeli včas. Tak zase třeba příště.

Ikarus