Vánoční Běsídka

Jednou takhle v pátek rozhodli jsme se, že si uděláme malé vánoce. A tak se taky stalo, sešli jsme se na nádraží, a že někam pojedem. Ale kam. Co třeba Česká lípa? Ne, tam nás nemaj rádi. No tak třeba do Lázní Bělohrad? Tam už to známe no tak dobře. A bylo. Nasedli jsme do vlaku směr Chlumec a pak směr Lázně Bělohrad. Vydali jsme se známou cestou do školy, kde na nás už čekal školník a zavedl nás do známé jídelny, ovšem vylepšené o objednávací počítač. Povečeřeli jsme a vyzdobili si jídelnu krásně arytmicky blikajícím stromečkem. A pak už se jen vyspat na ten náročný zítřek. Ráno jsme vstali, povyjeli výtahem do kuchyňky a nasnídali se. Následně jsme se domluvili, že nepůjdem klasickou cestou přes bažantnici a okolo kostelíku, ale že to vezmem na druhou stranu směr Pecka. Cesta nás vedla nejdříve okolo skladu firmy Pumr & Ryba dále pak okolo zamrzlé louže a hezky praskajícím ledem, přes posekané kukuřičné jenž se rychle změnilo v bojiště stonky od kukuřice. Dále nás zavedla k

lesu kde se jen tak povalovaly kusy odlitého olova a my je museli posbírat a roztřídit podle nějakého záhadného pravila, které jsem nepochopil ani doteď. Náhle se před námi objevil hřbitov s krásným přístřeškem navíc relativně chráněný od větru, takže naprosto nejlepší místo na oběd. Pojídáme chleba s paštikou z d’Artaňana a na zahřátí hrajeme velmi zábavnou běhací hru, kde se honí všichni navzájem, a pokračujeme dále na Krkonošskou vyhlídku odkud je překrásný výhled na Krkonoše. Bohužel už to nestíháme na Pecku, a tak aspoň odlovíme kešku nacházející se u starého vlasteneckého nápisu ve skále. Scházíme z kopce a při této příležitosti se z většiny z nás stanou letadla (z některých dokonce taková ta akrobatická s dýmovnicemi na křídlech) a slétáme dolů. Odsud už to není daleko zpátky do školy. Cestou ještě procházíme okolo prasečáku, ve kterém strašidelně rezonuje prasečí chrochtání. Když se vracíme, je už skoro tma, a tak nezbývá než chvíli počkat až přijede Čárlí s řízečky a vrhnout se na ně. Tedy ne tak

doslova, nejdříve je musíme ohřát, a pak, protože jsou Vánoce, si je dáme jako slavnostní večeři s bramborovým salátem. Mňam. To byla dobrůtka. Sice jsem měl jenom tři řízky, ale víc už by se jich do mě stejně nevešlo. No, a co teď? Jelikož byla vyhlášena soutěž o nejlépe nacvičenou koledu tak ony koledy předvádíme a následně se odebíráme na chodbu, aby porota mohla v klidu rozhodnout. Po chvíli rozhodování vycházejí zástupci poroty, aby nám sdělili výsledky. A protože každá koleda byla úplně jiného žánru, tak je vytvořeno několik kategorií, a jelikož v každé kategorii byla pouze jedna koleda, tak všichni vyhráváme. Ale to už se ozývá Ježíškův zvoneček a tak se navracíme do jídelny, kde se nachází celta plná dárečků, a tak pohodlně usedáme a necháváme se obdarovávat spoustou pěkných a ve většině případů velmi užitečných dárků. A potom už nezbývá než uklidit a jít spát po tom velmi namáhavém dni. Ráno už probíhá podle klasického scénáře: vzbudit se, nasnídat se, zabalit a vyrazit na krátkou procházku (

tentokrát už ke kostelíku), vrátit se, poobědvat gulášovou polívku, vzít věci na záda a dojít na nádraží. Dokonce objevujeme zkratku a dosti výraznou, takže až sem příště pojedeme, už budeme vědět, kudy jít. Tak zase na příští besídce třeba i jinde než v Bělohradu.