Na Kanáry do Senohrab

Sláva, jede se na Kanáry! Sešli jsme se všichni na letišti a odtamtud odletěli za neuvěřitelnou cenu až na Kanáry (sice vlakem, ale to je nepodstatný). Když jsme dorazili na místo, bylo kůžocitné, že toho vedra je na nás přece jenom trochu moc, a tak jsme se převlékli a někteří i přezuli do letních oblečků (a žabek). Že jsou Kanáry velmi vlhké (rozuměj blátivé) ostrovy, jsme poznali ještě předtím, než jsme vybalili a složili svá zavazadla. Zástupci tamější fauny měli opravdu podivuhodné názvy a tvary. Například jsme potkali obrovskou ještěrku, která vypadala jako pes, ale říkalo se jí Gallotia gomerana. Naštěstí nás na ni naši průvodci upozornili předem, takže se vždycky akorát strhnul řev a úprk k průvodcům, aby tu podivuhodnost nikdo nepřehlídl. Příští zastávka se už naštěstí týkala jenom jídla a opalování lepícími papírky, ale taky válení se v louži pod kládou, na které jsme seděli při předobědu. Spatřili jsme moře, uvelebili jsme se na pláži a vydali jsme se lovit

mušle. Přestože nás ohrožovaly medúzy a museli jsme lovit jen na jeden nádech, stálo to za představu, co si o nás musí myslet procházející Gollioty gomerany, když jsme vydávali ty zvuky, co jsme vydávali (něco jako glo, glo, glo, glo...). Za tu námahu při potápění jsme se museli posilnit tzv. okružujícím (rozuměj kolujícím) obědem a potom jsme se vydali na pokračování naší cesty podél moře (rozuměj Sázavy). Šli jsme dál, sledovali jsme proplouvající kry (což je v subtropickém pásmu dost neobvyklé) a nápisy na tabulích podél cesty. Vtom jsme si všimli lahve s podivnou zprávou, která začínala: RUFCV TCNW LACJOLVPV... No neříkejte, že byste to rozluštili. Na chvíli jsme na zprávu zapomněli a pustili se do stavby hradů z písku (rozuměj klacků, kamenů a mechu). Domorodcům se hrady sice líbily, ale stejně jsme je museli nejdřív pochytat, než nám prozradili klíč k šifře ve zprávě z láhve (přičemž se nám hodilo to sledování ker, tabulí i jiných věcí). Z dopisu jsme se teda konečně dozvěděli, že někdy někdo postavil

obrovský hrad z písku, že za něj dostali tučnou odměnu a že ji schovali v Hlásce, kam jsme zrovna měli namířeno. Předtím, než jsme šplhali ke Hlásce, jsme se nejdřív vytáhli se svými oblečky (rozuměj vyvrcholila soutěž o nejletnější vzhled). Nahoře jsme zjistili, že tam stejně už žádný poklad není, takže jsme zamířili na letiště. Cestou jsme se ale k pokladu přece jenom dopracovali, stačilo se potichu připlížit ... a sníst ho. V letadle jsme se ještě zapojili do her s motivem zvířeny (nejen) Kanárských ostrovů a pak už jsme dorazili do Prahy se vším co k tomu patří (rozuměj se zimou). Tak ahoj na příštím jednodeňáku.

Lída