TéBéZetka

Na klubovně jsme se napakovali výletovou výbavou, hrnec do rukou a vařič do kabelky, ringo kroužky a lékárničku a dvěstěsedmnáctkou na Smíchov. Pokus obsadit dvě poslední volná místa v autobuse šesti lidmi byl kupodivu úspěšný, a tak jsme se zanedlouho shledali s ostatními účastníky na Smíchovském nádraží a tím se náš počet zakulatil na šťastných deset. Ubytování bylo zajištěné v Dýšině u Plzně. Proto jsme zastávku Dýšina přejeli a vystoupili jsme až v zastávce Chrást u Plzně, která je shodou okolností právě v Dýšině, kdežto zastávka Dýšina je v polích a fabrikách před Dýšinou. Nechápete? To už jsme se hrnuli k Základní škole generála Pattona (to je ten pán z Amériky, který v roce 1945 se svými vojsky osvobodil Plzeň), kde nás uvítal pan ředitel a zanedlouho už jsme večeřeli ve cvičné kuchyňce. Po večeři následovalo několik společenských her s cílem trefit polštářkem hlavu Ledče nad Sázavou či chameleona, pokud nebudou na hrozící útok reagovat dostatečně rychle.

Noc nám zpříjemnila

zvuková produkce místního topení, ráno přišla snídaně z místní sámošky a po snídani byl čas vyrazit na výlet. Na sobotní putování se k nám připojil i nezvaný host zvaný upír. Když se s ním setkáte o samotě, nemusí to s vámi dopadnout zrovna dobře. Mohl by vás vysát. Ale nemusel. Proti proudu Berounky jsme se dostali až na zříceninu Věžka a netrvalo dlouho a začlo to. Co? No přeci závod. Turisticko-branný. Ze startovní čáry běžím po fáborkách, poznávám kytky, běžím dál, poznávám zvířátka, běžím, nazdar Bužu, krájím chleba, rozdělám oheň, odpovídám, běžím, odpovídám, běžím, odpovídám, běžím, běžím, tasím buzolu a ztrácím se v křoví, vážu uzel, luštím šifru, běžím, hvězdy, běžím, zdravověda, běžím, topografické značky, běžím, běžím, běžím, sbírám šutr, zakresluju do mapy, kudy jsem běžel, Morče, stopni mi čas a hurá, mám to za sebou!!! Až doběhnou všichni, dáme si oběd. Všichni ovšem nedoběhli. Helut se nenechal vyvést z míry a do cíle došel tempem nepřímo úměrným svých znalostem a schopnostem. Dáme si raději

ten oběd. Vyvalte paštiky, chleby, cibule a nože. Po obědě vyhodnotíme naší šanci dorazit na Chlum, Plzeňskou rozhlednu jako obstojně velkou, a tak se vyhecujeme k většímu tempu, abychom šanci ještě trochu zvýšili. Cestou se trháme na dvě části, keškaře a nekeškaře. Keškaři se jdou podepsat do krabičky plné cetek a nekeškaři se drapou do kopce nevěda, co je nahoře čeká. Nahoře jsme zjistili, že rozhledna se zavírá ve chvíli, kdy se pán v bufáči rozhodne jít domů. Měli jsme kliku. Zatím byl přítomen, tak jsme si u něj koupili limču, počkali jsme na opozdilce a vyškrabali se na rozhlednu, kde jsme si užili výhled do kraje a slabší žaludci taky závrať. Z rozhledny jsme nabrali směr Plzeň. Na ošuntělé zastávce Plzeň-Doubravka jsme se opět setkali s keškařema, nafotili jsme projíždějící rychlík a nastoupili jsme do osobáku, abychom na následující zastávce v Chrástu opět vystoupili a vrátili se do dýšinské školy. Ve škole se vyhlásily výsledky TBZ. Vítězem se stal Helmut a tím si potvrdil svou teorii, že rychlost

není vše a se silami je třeba zacházet hospodárně. Večerní program ovládla sardel, elektrika, nervíky ve velkém provedení a křupající kolena doprovázená záchvaty smíchu Ikaruse číslo 4 při snaze neslyšně se zvednout a vyměnit si místo s číslem 8.

V neděli ráno jsme se vypravili prohlédnout si lopatárnu, tvrziště (nenalezeno) a celkově si užít „sightseeing tour“ (čti: sajtsýing tůr) po okolí a zahrát si nějakou veselou hru s ringo kroužky. Nu … a hajdy zpátky do školy na oběd. Potom dobalit, uklidit, rozloučit se s panem ředitelem, dojít na nádraží, koupit lístky a nastoupit do vlaku. Upír se za dva dny strávené s námi zdokonalil natolik, že zvládl vysát oběť i smskou, takže jsme ho raději naposledy odhalili a nechali jsme ho v Berounském šneku napospas osudu. Sami jsme došli vrátit vařič a kastrol na klubovnu a to je, jak jistě víte, konec výletu.

Morče