Když je v Praze abnormální hic…

…jezdím k vodě až do Měchenic. Alespoň tak to tvrdí Ivan Mládek v jedné ze svých písní. Abnormální hic sice tentokrát nebyl, ale i tak jsme se rozhodli během dubnového jednodeňáku podniknout něco podobného: od Berounky ve Všenorech jsme se vydali k Vltavě do Měchenic. Původním plánem sice bylo zamířit ke Karlštejnu, tento záměr však zhatil jakýsi pochod Karla IV., který hrozil zvýšenou koncentrací turistů na stezkách.

Jen co jsme se ve Všenorech vyhrnuli z vlaku a nelichotivě zhodnotili nepříjemné mrholení, objevil se samotný Večerníček s pozvánkou na pohádkovou slavnost. Aby to nebylo tak jednoduché, dal nám pro začátek několik záludných otázek, jako například z čeho byl ušit myší kožíšek stejnojmenné princezny. Jelikož všichni věděli, mohli jsme vyrazit. Pozor, ještě varovná cedule, že pro zvěř nastává čas kladení mláďat. A už tu bez varování byl šílenej a dlouhej krpál, s jehož zdoláním měl problémy i Večerníček na své jednokolce. Naštěstí se ale nakonec

všem podařilo dostat až nahoru, kde odměnou nebyl žádný výhled, nýbrž úkol nasbírat co nejvíce různých rostlin. Ani to však nepředstavovalo velký problém a po další chvíli chůze jsme narazili na kontrolu již zmiňovaného pochodu Karla IV.

Pokusili jsme se pár zúčastněných týmů zmást štafetou po jedné noze, žabákováním a podobnými psími kusy, ale nikdo z chodců se nepřipojil. Nezbývalo tedy než vyrazit do Jíloviště na obídek. Jako vhodné místo jsme zvolili autobusovou zastávku a záhy se ukázalo, že to byla správná volba. Po chvíli se totiž z nedalekého ampliónu začalo rozléhat obecní hlášení, zvoucí na nedělní fotbalové zápasy. Za zmínku stojí zejména zpráva, že odpoledne bude hrát Stará garda proti Novému Knínu. Bohužel jsme neměli čas až do neděle, a tak jsme si museli tuto sportovní událost nechat ujít. Nedaleko za Jílovištěm se stala nemilá věc – objevila se ježibaba, evidentně popuzená tím, že jí nikdo na pohádkovou slavnost nepozval. Aby se tedy pomstila, vyslovila jakousi strašnou kletbu: cosi o tom,

že ještě uvidíme.

A měla pravdu! Viděli jsme hned dva mloky skvrnité, což se opravdu nestává každý den. Krom toho nám tedy ještě komplikovaly cestu různé překážky, které si už příliš nevybavuji, takže to asi zas tak hrozné nebylo. Vlastně ano – jedna překážka mi v paměti utkvěla: Trnavská krčma. Zde jsme svedli lítý boj s místními zásobami kofoly. A to ještě nebylo všechno!

Vyčerpáni tímto náročným výkonem jsme ještě museli zastrašit ježibabu strašným pokřikem a poté uspět ve zkoušce rychlosti a pevných nervů, jinak také zvané Cukr, káva, limonáda. Ale to už jsme scházeli příkrou stezkou, která dávala tušit, že tam někde dole už se líně plazí Vltava kolem Měchenické plovárny.

Jenže náš případ s ježibabou stále nebyl dořešen, což vzhledem k tomu, že měla u sebe všechny Večerníčkovy sladkosti, nebylo příliš uspokojivé. Jak tedy na ní? Ukázalo se, že ježibaba je poměrně krátkozraká, zato však s dobře vyvinutým sluchem. Podaří se někomu k ní nenápadně doskákat a získat zpět ukradené sladkosti? Ano!

Povedlo se. Náladu nám tak již mohlo zkazit pouze ohlášené půlhodinové zpoždění vlaku. Ale nebojte se, čas jsme si ukrátili hraním populární soutěže Sto, tři, stop! A z Měchenic je to do Prahy coby kamenem dohodil, resp. Večerníček na jednokolce ujel, takže jsme byli doma coby dup.

Marcel