Noční pochod

Jak to tak bývá, sešli jsme se na Hlavním nádraží ve skromném počtu a nastoupili do vlaku. Pravda, vyrazili jsme poněkud později, než jak to bývá na Noční pochod obvyklé, ale alespoň jsme si noci užili dosyta. Po chvíli jízdy a jednom přestupu jsme už viděli Liběchov i s jeho nepřehlédnutelnou dominantou, uhelnou elektrárnou, a byli na něj natěšení, nicméně náš vlak v něm nestavěl, a tak jsme si museli ještě chvilku počkat. Po dalším přestupu jsme však už mohli vystupovat.

Tento výlet byl ve znamení geocachingu. Hobo, Bužu, Helut a dokonce i Péča byli vybaveni svým nářadím, a tak keškařili, kde to šlo. Péča se sice párkrát ztratila, když se pokoušela dosáhnout Pusťáku vzdušnou čarou vedoucí přes propast, ale po nějakých 10 minutách jsme ji opět našli zmateně bloudící v lese.

Ale zpátky k Nočnímu pochodu. Ten proběhnul celkem klidně. V Tupadlích nás duševně oblažila hudební produkce v místní hospodě a žaludek nám občerstvila točená kofola. Někdy okolo druhé v noci se naproti

nám vynořil ze tmy automobilista Ikarus, který nám vyrazil naproti z Osinalického sedla.

Hurá! Ve tři hodiny ráno jsme u převisu. Vysíleni padáme na lavičku u ohniště a začítáme se do knihy návštěv. V ní se dozvídáme zajímavou informaci – už alespoň dva měsíce zde řádí jakási drzá liška, která trempům olizuje v noci obličeje a žere buřty a boty. Rozhodli jsme se, že nenecháme nic náhodě. Uschovali jsme všechno jídlo do pytlů a ty jsme zachytili za pomoci uzlovaček za skálu dobré dva metry nad zem. Takto ochráněni před drzou liškou jsme konečně mohli ulehnout.

Dalšího dne jsme se vzbudili okolo poledne. Sluníčko nám svítilo pěkně do očí, a tak jsme se k vstávání nemuseli ani moc přemlouvat. Liška se dnes v noci nedostavila, i když byly jisté informace, že byla viděna u Téry ve spacáku. Posléze se ale ukázalo, že to byla fáma. Pak jsme posnídali vydatnou slizkou snídani, zabalili si a mohli vyrazit na tradiční trasu převis-studánka-Pusťák. Při cestě na Pusťák došlo k již zmiňovanému zbloudění Péči, která

se pokusila proniknout do tajů používání GPS navigace – jak se ukázalo, tak neúspěšně.

Když jsme se spokojeně váleli na Pusťáku, došlo k nemilé věci – začalo pršet. Najednou jsme stáli před těžkou volbou: jít se schovat pod převis a nechat padnout naše plány i cíle, nebo statečně vyrazit za naším cílem – Střezivojicemi? Zvolili jsme druhou možnost a udělali jsme dobře. Tam jsme si za odměnu dali na místním fotbalovém hřišti párek či klobás. Viděli jsme tu i místní kuriozitu – pálení čarodějnic. Na tom by nebylo nic až tak zvláštního, kdyby nebylo 2. 5. 2008.

Už se začínalo smrákat, a tak jsme vyrazili shánět nějaký převis, kde bychom mohli přespat. Kousek pod vesnicí se nám to podařilo. Cesta k němu byla sice obtížná, ale stálo to za to. Tak ještě večeři, na kterou jsem se těšil už od oběda (měli jsme totiž MASO) a hajdy do peřin.

Na další den jsme měli naplánovánu návštěvu skalního bludiště u Mšena. Tuto atrakci jsme si rozhodně nemohli nechat ujít, a tak jsme hezky šlapali, abychom to stihli. A

vyplatilo se to, bludiště bylo natolik rozlehlé, že jsme v něm bloudili asi hodinu. Když už jsme byli dostatečně vyblouděni, tak jsme navštívili ještě dopravní cestu pro švédské vojáky z doby třicetileté války a pak šli hledat místo ke spaní. Objevili jsme pěkné údolí a podle hesla „pršet nebude“ jsme ani nestavěli pářo. Po zabydlení Kokeš kamsi zmizel … bylo to velice tajemné … a za chvíli se vrátil a nesl pekáč plný tiramisu!!! To bylo pro Janu k jejím 18. narozeninám od jejích rodičů, skrývajících se kdesi opodál. Bylo moc dobré, takže děkujeme.

Na další a zároveň poslední den Nočního pochodu jsme měli naplánovanou trasu asi 6 kilásků (kdo by se taky poslední den chtěl uhnat, že?). Koukli jsme se na Pokličky a za chvíli jsme se už vyvalovali na náměstí ve Mšeně a lízali slavnostní zmrzlinu. Shodou náhod jsme zde potkali Pandu s jejím oddílem.

To je asi tak vše. Nezbývá než dodat: „Ale dobrý to bylo!“

Ajdam