Tri-lo-bití

Tak si tak jedeme vláčkem do Berouna (přes Rudnou, jak stálo na nádraží), vystoupíme si v Loděnici, že si jako projdeme okolí, a náhle se k nám přitočil někdo cizí. Ale nebyl to jen tak někdo. Byl to sám prof. Kuthal, který stál na okraji velkého objevu, velkého objevu velkého trilobita. Stál tam bohužel sám, což jak jistě uznáte, není mnoho, tak sháněl pomoc. Po menší diskuzi o výplatě jsme mu ji přislíbili. Plácli jsme si a vydali se na místo, kde profesor předpokládal výskyt pozůstatků onoho prvohorního živočicha.

Pořád se mu však zdálo, že je nás nějak mnoho, asi nechtěl za kopáčské práce přiliš utrácet, tak nastalo dělení do dvou týmů a následně testování každého z nich ve znalostech od prehistorie až po současnost. Ačkoli se hned v první soutěži jeden z týmů dostal do vedení (nebudu ho zde jmenovat, aby ti druzí nezáviděli), bylo třeba testovat dále. Nastal test štětečkování. Kdo očistí zaneřáděný, vrstvami prehistorického prachu zapadaný předmět lépe? Kupodivu tým v

dovednostech původně horší. Na profesora padla nerozhodnost. Nechal nás tedy sbírat zkameněliny částí toho jeho vysněného zvířete a ty pak nést s sebou, řka, že není nic lepšího co si nacpat do batůžků, když jsme si v nich udělali místo již ve vlaku.

Obtěžkáni kamením jsme se vydali směr Bubovické vodopády. Nic nepomohly stížnosti, že je to do kopce, ani fakt, že z údolí duněla fajn techno muzička, profesor šel tvrdě za svým cílem. Přece to teď nevzdáme, vždyť říkal, že zaplatí. Šli jsme tedy s ním. Jenže on vprostřed louky našel další zkamenělinu, tentokrát část nohy trilobita, a rozhodl se, že nám ozřejmí, jak se tomu zvířeti asi chodilo. No, těžko. Navíc to vypadalo na déšť, tak jsme radši vyrazili dál. Krajina se nám příjemně vlnila pod nohama, místy se zajímavě bahnila a my už se těšili na odměnu. Aby to ale nebylo jen tak, tak učenec co chvíli našel nějakou část toho prehistorického tvora a pak nás pomocí praktických cvičení poučoval, jak ten tvor žil, za jakých podmínek, jak bojoval s nepřáteli, co

jedl, jak se orientoval po tmě atd. Došlo tedy například na chlazení Pečeně, poznávání květin hmatem či odrážení vyfouklého balonu hlavou, na které měl odrážející krunýř z trilobita. Kde ho ten vědec vzal a proč mu ke štěstí zachovalý krunýř nestačil, je mi sice trochu záhadou, ale asi k tomu má nějaký důvod.

Zajímavostí, která nás trochu vytrhla ze stereotypu profesorova vzdělávání, bylo místo zvané Propadlé vody, objevené teprve před cca 10 lety. Voda zde proudí podzemním systémem chodbiček kamsi do dáli. A navíc v textu nebylo nic o trilobitech. A zase jít o kousek dál. Konečně se přiblížily Bubovické vodopády. Tedy, vodopády. Taková vlhká kamenitá rokle, po jejímž dně se klikatil chodníček se zábradlím podél něčeho, co by se, pokud bychom chtěli přehánět, dalo nazvat čůrkem vody. Ten, jak název místa napovídá, padal z kamene na kámen. Ještě, že tam byla ta jeskyně. Marcel nám ukázal, jak rostou krápníky a Kokeš při pořizování fotografií oslepil několik jedinců.

Šli jsme dál, proti proudu cyklistů

snažících se vyjet po vlhkých kamenech vodopády vzhůru. Blížíme se k Srbsku. Jsme v Srbsku. Profesor nás zaparkoval před obchodem a vyrazil pryč, přičemž blábolil něco o tom, že tady to konečně je. Ať si jde, aspoň je chvíle na sváču. Seděli jsme a jedli, když v tom Kokešovi zazvonil telefon. Že prý to profesor našel, tak ať mu pošleme ty kamínky, co celou dobu taháme a vyrazíme za ním. Vyběhl tedy rychlý běžec s kamením a my vykročili. Cestou jsme potkali profesora. Nadšeně se usmíval a ptal se, zda máme ty kousky, které jsme na začátku cesty sesbírali. Rychle nám došlo, že ten telefonát byl falešný a my vydali vzácné úlomky zkamenělin do nepravých rukou. Nezbývá, než je vybojovat zpátky. Protivníků bylo naštěstí málo, a tak jsme, silně podporováni profesorem, který celou akci zpovzdálí řídil, zakrátko dali darebákům co proto a potenciální naleziště zkameněliny obřího trilobita padlo pod naši kontrolu. Kde však hledat?

Ještě, že tam byl profesor Kuthal se svými zkušenostmi. Poradil nám a stopu vedoucí

ke zkamenělině ukázal. Pátrali jsme ve křoví jak diví, když v tom – radostný výkřik jednoho z nás a zkamenělina byla naše. Rychle jsme ji s profesorem vyměnili za odměnu.

Tak, vědec má svůj kámen a může dál bádat, my máme odměnu a můžeme jít na vlak do Prahy. Stejně už to pro dnešek stačilo. Jen je škoda, že se ta čokoláda v teple roztekla…

Čárlí