Železné horstvo

Velevážené publikum,

není nad to se v parném konci května vydat na výlet. Například ten loňský do Heřmanova Městce mě tolik uchvátil, že ani tento do podobné lokality jsem si nemohl nechat ujít. A taky proto, že jsem ho s Bužem zpunktoval. Tak tedy:

Poté, co mi bylo předáno maturitní vysvědčení a já nestihl řádný sraz, jsem se vydal po vlastní ose vlakem přes rozkopaný Kolín, Kutnou Horu hl. n., Církvice a Třebešice, s přestupem v Čáslavi do Třemošnice, kam zhruba před dvěma hodinami dorazil Bužu se dětmi. Krátkým telefonátem jsem obdržel nejasné informace a pak SMSkou i souřadnice lesa, ve kterém se zbytek skupinky nacházel. Vyběhl jsem krpálek z Třemošnice do obce Podhradí, pod hradem Lichnice. Udělal jsem jedno čestné kolečko vesnicí a pak kopřivovým příkopem a řepkovým polem vstříc lesu. Když mi v půlce pole docházely síly, Bužu mě telefonátem uklidnil, že „už jsem blízko“. Místa, kde spali jsem se nakonec dopracoval, ale „dobrý to nebylo“. Celou noc mě žrali mravenci

a komáři a vůbec to byla veliká legrace. Ale děti spaly jak zabití a nějací komáři jim byli volní.

Mareček si ani ráno nevšiml, že má opuchlou půlku obličeje od nějakého zvlášť vydatného „hmyzoně“. Po ránu někteří posnídali jogurt, někteří posnídali svůj oběd, protože si včera ve vlaku snědli snídani (nechtěl bych!). Když jsme si sbalili a ve Starém Dvoře nabrali vodu, šli jsme do Podhradí ulovit kešku ve starém Žižkově dubu. Dále jsme nepohrdli občerstvením v podobě ruské zmrzliny a kofoly. Opodál, na hradě Lichnice, kam jsme posléze zamířili, bylo ďáábelský vedro a hradní paní, jež některé návštěvníky zkasírovala i dvakrát. Kromě vedra ale byla na hradě i další keška, pěkné výhledy a chladné sklepení s netopýry. U hovorné hradní paní si Dolar potěžkal snad vše, co mu přišlo do ruky (meče, dělové koule…) a ostatní si alespoň vyrazili minci (byla pro štěstí, ale za 20,-Kč).

Vzhledem k vysokým teplotám byla zvolena varianta „brod“. Tedy došli jsme k nedalekému Lovětínskému rybníku, kde jsme si smočili

nohy, odpočívali, přečkávali polední vedro, a kdo si nesežral k snídani oběd, mohl i poobědvat. Dolar vyrazil k místnímu bufáči shánět si něco k nedělní snídani (jejky, teď ho provařil…no to je mi líto:-D), protože onu snídani právě poobědval (nechtěl bych!). Přinesl si tři párky a dvoje polomáčenky, ale jedny „zařvaly“ již na kopci Krkanka, který jsme dobyli asi o dvě hodiny později. Při stoupání na Krkanku se nám naskytl pěkný pohled na panorama Železných hor s vápenkou Holcim v obci Prachovice. Na kopci jsme si příjemně odpočali, opět našli poklad a postoupili dále do obce Zbyslavec, kde jsme nabrali vodu, ale příliš jsme se zde nezdržovali, protože ze zaparkované Fabie na nás koukal velmi zle nějaký pán.

Další metou nám byla obec Míčov, kde na místním hřišti připravovali na Den dětí nějaký večírek a všude tam něco grilovali. My jsme radši, vzhledem k blížící se oblačnosti, zamířili do lesa vyhledávat místo na spaní. To se podařilo až po delší době, protože celý les byl zabahněný a rozježděný od lesáků.

Večeři jsme nakonec měli dohromady (těstoviny se vším možným), takže se najedli i ti, kteří se jinak za výlet už moc nenajedli (Eda nezůstal pozadu za Dolarem a v poledne si sežral nedělní snídani). Blížící se bouřka nás zahnala spát. V noci nespadla ani kapka, ale zato bylo opět ďáábelský vedro.

Ráno ti, kdož měli co posnídat, posnídali (nechtěl bych mít ráno hlad…fakt nechtěl!) a pak jsme přes Vyžice zamířili na Heřmanův Městec s odpočinkem u kempu Konopáč. Na rozdíl od loňska zde nebyli žádní „metaláci“ a je to docela příjemné místo. V Heřmanově Městci jsme se na chvíli usadili na dětském hřišti a ti, co měli co poobědvat, poobědvali. Pozor, Eda překvapil nesežraným pomazánkovým máslem. Dolara místo jídla nasytilo to, že si vodu k pití vylil do pískoviště a do flašky si nasypal písek. Ostatně v takovém vedru bych stejně nechtěl mít k obědu jen kousky suchého chleba, fakt ne. Ještěže se za rohem skrývala večerka, kde jsme si zakoupili barevné limonády a zmrzlinu. Pak jsme se přesunuli na nádraží, kde

se ve zbývajícím čase hrálo sto-tři-stop.

Za nějaký čas (v patnáct hodin a čtrnáct minut) přijel motorový vůz řady 810 (vybavený specifickým způsobem odbavování), jímž jsme přes zastávky Jeníkovice @, Veselí u Přelouče @, Choltice a Valy u Přelouče zastávka @ dojeli do stanice Přelouč, kde jsme za pár okamžiků nalezli do R 704 „Salám“ a ten nás bez většího zpoždění dovezl domů do Prahy.

A teď přichází čas, vyhodnotit výlet větou: "Ale dobrý to bylo". A ještě navíc je to pravda

Ikarus