Pololetky

Půlka roku, půlka vysvědčení, celý výprask nebo celý pohár v cukrárně a hlavně celé pololetní prázdniny volné. Príma, co s tím? Většina si asi řekla, že zaleze pod peřinu. Pár (přesněji dva páry) odvážlivců se ale rozhodlo vyjet o pololetkách na výlet.

Sešli jsme se tedy na nádraží čtyři: Eda, Ajdam, Aža a Helmut. No nic, aspoň se vejdeme do vlaku, je totiž celkem plno. Snědli jsme částečně své večeřky a pochutiny připravené maminkami. Ajdam je trošku zmaten tím, kam si dal lístek na vlak, a snaží se paní průvodčí uplatit stravenkou – paní odmítá, a tak Ajdam musí najít opravdový lístek. Ještě chvíli štrachá v batohu a za chvíli ztuhne. „Zapomněl jsem si doma spacák, néééé!“ A už je to venku, na příští asi půlhodinku máme o zábavu postaráno – smějeme se Ajdamovi. No nic, nějak to vyřešíme. Přestupujeme a nakonec i vystupujeme. Když jsem se dotrmáceli ke škole v Novém Boru, byl pan školník celkem překvapen, že je nás tak málo, ale holt mu to musí stačit. Jelikož jsme jen čtyři a

tělocvična je nevídané velikosti, řešíme problém, kam si lehneme. Vyřešili jsme to – lehneme si doprostřed. Ajdam si sehnal ubrus z kuchyňky a celtu od Heluta a všichni jsme spokojeně usnuli.

Ráno Ajdam sám rád a celkem dobrovolně vstal a došel nám pro výborný gothaj. Posíleni jsme se mohli vydal na výlet s běžkami na ramenou. Po asi čtyřech kilometrech s běžkami na ramenou a statečném vyjetí vleku na běžkách jsme se dostali na upravené stopy. Príma – to se to jede... tak si dáme oběd, stejně je na něj akorát čas. Jenže s obědem zmizely i ty upravené stopy a dál musíme po umrzlé cestě rozježděné od traktoru. To se tedy Polevsko má čím chlubit. Pch. Celí zmrzlí se usadíme v hospodě na čajík a kofolu. My se máme docela dobře, ale ten pan vrchní... je nějakej divnej. Evidentně jsme ho dost naštvali, když jsme přišli. Posilněni jsme se vydali nahoru po silnici s běžkami na ramenou a dolů už po běžkách a hlavně po zadku a nosem napřed. Zvlášť Eda se zdatně jistil zadní kotvou. Jenže je tu trochu problém:

cesta se vydává špatným směrem a navíc se stmívá. Nabrat správný směr není problém, ale s tou tmou je to horší. Vyřešili jsme i tento problém – prostě jsme dojeli domů a tam už bylo světlo. Po večeři přijeli Hobo a Bužu a významně tak rozšířili náš tým na šest. To je dost důležité, protože to už je ideální počet lidí na BANG! (Ve čtyřech je prostě hned všechno jasné.) Pořádnou nakládačku BANGu před spaním jsme si určitě zasloužili. A pak už se jen pořádně vyspat se na zítřek.

Jenže další den ráno se probouzíme, ale Helmut zůstává ležet. Prý je mu blbě, tak dneska půjdeme na výlet bez něj. Obereme maroda o všechno teplé a pohodlné oblečení i vybavení, co s sebou má, kdežto my ne, a vydáváme se odvážně po zelené značce směr Cvikov a Svor. Jde to trošku hůř, zase tu není moc stopa a ani pole – jen rozšlapaná cesta. Oběd jsem si dali u Havraních skal, kde je moc hezká vyhlídka. Bohužel je mlha, ale zlověstný kopec Klíč, na který si možná pamatujete z podzimek do Svoru, se na nás šklebí ze své povýšené pozice.

Stejně na něj nepůjdeme! K cíli nás dovede Údolí samoty. Naštěstí jsem do Cvikova dorazili celkem časně a tak si zasloužíme čajík v hospodě.

Zde bohužel asi moje vyprávění skončí, leda bych si ho celé vymyslela. Musela jsem totiž do Prahy už v sobotu večer a tak jsem se odpojila už ve Cvikově. Každopádně nejlepší upravená stopa vedla podél velké silnice po poli mezi Cvikovem a Svorem, kterou využil i zbytek.

Zde bych s dovolením pokračoval já. Poté, co nás opustila Anežka, jsme byli nuceni navštívit místní nálevnu a vystavit se napospas místním opilcům. Hned nás ale začaly svrbět nohy – nemůžeme přece sedět v teple na zadnici, když je venku tak krásná vánice. Tak jsme tedy takřka ihned občerstveni vyrazili vstříc skále s názvem Dutá. Zde jsme se mohli obdivovat zajímavým geologickým útvarům, byly vskutku nádherné. Avšak čas byl neúprosný a děti pamatujte – hory jsou zákeřné a počasí se na nich rychle mění. Nemělo cenu nic riskovat, a tak jsme po vzoru Anežky raději i my vyrazili na vlak do Svoru. Ten

nám bohužel o pár minut ujel, a tak jsme byli opět nuceni navštívit místní hostinec a osvěžit se vonnou gulášovou polévkou. Do dalšího vlaku jsme však již nastoupili. Doma jsme se radostně setkali s chorým Helmutem a večer zakončili tradiční partičkou BANGu.

V neděli nás čekala snad už jen též tradiční cukrárna – naše objednávky byly megalomanské, nezřídka si někdo dal i tři kousky. Po tomto závěrečném aktu nás již ve městě Nový Bor nic nedrželo. Mohli jsme s klidným svědomím, že jsme poznali krásy jeho, i okolní, odjet. Při bilancování na zpáteční cestě jsem oplakal své běžky, které místní ďábelské podmínky nevydržely. Ale stálo to z to!

Ažucha a Ajdam