14.2.2009 = 500

Ano, přátelé, je to tak. 14. února roku 2009 se zcela v tichosti odehrál přibližně pětistý kočovnický výlet. Jelo se na západ od Prahy, do okolí Srbska. Někteří z vás si teď možná kladou otázku, zda se v zeměpise nevyskytuje nějaká anomálie. Ano, není tomu tak. Toto Srbsko skutečně leží západně od Prahy.

A co dělat v únoru lepšího než pátrat po šamanovi. Změť otázek a odpovědí, zaslechl jsem dialogy: „A co jste si se šamanem povídali?“, „To už nevím, jen si vzpomínám, že byly krásný naše plány“, či dokonce „Nevíte, kde šamana hledat?“, „Vím jen, že přichází z úbočí, kde zvoní cepín tvůj“, přesto vše se nedaří vypátrat kam vyrazit.

Ha, že bychom to zkusili tudy? Ano, to bude určitě ono. Postupujeme proti línému proudu řeky Amazonky hluboko do pralesů, které se zvedají na úbočí And. Kolem je pro nás zcela cizí kraj, to nám však nedá zapomenout na domovinu, naše zvyky a svátky. A dnes je přeci Svatý Valentýn, typicky český svátek. Jenže, jak to oslavit? Je třeba jít a hledat

šamana... Soutěží za pochodu! Tak se vzájemně nepozorovaně polepujeme srdíčky, a když se při tom vzájemně načapáme, tak polepujeme sami sebe. Již po chvíli máme každý na svém těle slušnou sbírku symbolů tohoto svátku.

Během pátraní nám začíná být čím dál víc jasné, že znalec léčitelství a lesní moudrosti se sám od sebe neukáže, tak přemýšlíme, jak ho přilákat. Co třeba dary? Jenže, co by chtěl... Mobil a džíny to asi nebudou. V únoru. Teplo. Ano, to je ono. Oheň. Nejlépe nějak uskladněný, aby byl pro šamana použitelný a přitom nebylo třeba přikládat. Uhlíky. Ty se ale špatně nosí jen tak v ruce, tak trénujeme jak je nosit a přitom se jich nedotýkat. A již za zatáčkou je pěkný plácek, kde by to šlo celé narafičit. Z uhlíků děláme hromádku a sami se mistrně ukrýváme v okolním mlází, neb očekávaná osoba je prý velmi plachá. Už ho vidím. Pomalu se plíží, nasává okolní vzduch a pozorně naslouchá. Najednou spatří hromádku žhavých uhlíků a rozdovádí se jako malé dítě. Chřestí jakýmsi nástrojem a překrásně tančí.

Hrneme se k němu. Kupodivu neutíká. Naopak, zdá se, že se mu zamlouváme. Potřebuje déšť pro vyprahlou zemi a my, když jsme se objevili tam, kde on právě našel oheň, musíme být vyvolení a pomůžeme mu. No, prima. A jak do toho? Prý se máme nacpat a pak meditovat. Má někdo med? Nebo ten s meditací nesouvisí? Nevím. Každopádně šaman nám sežral oběd a hodil chrupku.

Už jsme si mysleli, že z plánu s deštěm sejde, když se najednou probral a řekl, že na déšť jsou potřeba ingredience očarované démony a ještě nějakej klacek nebo co, ale o ten se postará on sám. Postupujeme dále pralesem, prý někam, kde on bude moci vyvolávat démony a duchy. Cestou míjíme nádherné až impozantní vodopády a jeskyně v jejich okolí. Ano, uhádli jste. Vodopády Los Bubos Vickos. Jdeme ještě o kus dále. Najednou je před námi plácek s opadaným stromem (jak už to tak v únoru bývá). A to je to místo. Ptáte se které? To. Vhodné na komunikaci s duchy. Sbíráme ingredience jak o život, duchové a démoni nás honí a šaman zase honí démony. Děsivá

bitevní vřava. A led skrytý pod sněhem. Už chápu, proč s tím deštěm chtěl pomoct. Je to dřina. Ale povedlo se. Získali jsme, setřídili, odevzdali a byli pochváleni. Hurá. Ale co dál?

Vracíme se k nejbližší vlakové stanici. Cestou je ještě čas si prohlédnout jeskynní komplex a zahrát si okopávanou s vyfouklým míčem, zatímco si hledači pokladů vyřizují účty s nějakou keškou. A pak již hurá podél řeky, přes most a ke kolejím. Vlečka tu je coby hned a už jedem dom. A kolik měl kdo srdíček?

Čárlí