Tak jsme se zase jednou sešli na hlaváku. Chvíli nám to sice trvalo, ale mohli jsme se mezitím aspoň kochat růžovým oblečením za výlohou. Dokonce jsme se všichni vešli do vlaku směrem na Salzburg, i když místa v uličce bylo pomálu. S přestupem v Benešově jsme se dostali až do Postupic a zkonzultovali s mapou směr, kterým se máme vydat ke škole. Když jsme dorazili, dostalo se nám uvítání, klíčů a pozvání na divadlo v tělocvičně. My jsme se ale radši šli ubytovat do třídy. Vybalili jsme si věci, prohlídli jsme si lidské rasy i tasemnice a šlo se jíst.

Vrátili jsme se do třídy najedení dosyta (bylo hodně baget navíc), v dobré náladě a tudíž jsme začali hrát hry. Rozdělili jsme se do dvojic a začala besipková štafeta spočívající v předávání besipek na špejlích, které jsme měli v puse. Pak jsme si předávali kancelářské svorky pomocí kolíčků na prádlo a následně jsme se vydali stavět věže z neoslintaných špejlí. Mělo to jediný háček – ve dvojici jsme dohromady směli používat jen dvě ruce a tu druhou nám

Helmut pořádně přivázal k tělu. Takže jsme oslintali aspoň provázky zavazováním uzlů. A už se šlo umýt a spát.

V sobotu jsme se posilnili snídaní a vyrazili ke startu závodu. Po chvíli chůze jsme zjistili, že nám chybí lékárna, a tak jsme vyslali Gimliho, aby to napravil. Pak jsme šli kolem rybníku, přes potok, kolem lomu, až k ceduli o zákazu používání radiovysílačů, kde nás za chvilku došel Gimli. A kde jsme si poprvé rozdali Černého Petra, který mezi námi koloval až do odjezdu.

Znovu jsme vyrazili na cestu, za sebou jsme nechali strom doslova obalený banány, až jsme spatřili krásnou lavičku na začátku Vrbětína, která posloužila coby start. Vyslali jsme vedoucí napřed, aby připravili trasu, a mezitím jsme si podepsali karty a napsali číslo na Morče, pro případ úplného ztracení. A první vyběhl Eda. Za půl hodiny jsme už byli všichni pryč a bojovali s luštěním morseovky, stavěním pařeniště, azimuty, uzlařem, rozděláváním ohně a se záludnými otázkami. V cíli jsme se vydýchali a začali shánět po jídle.

Už jsme se lekli, že nám chybí paštika, ale nakonec se našla. Počkali jsme tedy na ostatní, najedli se a vyrazili společně k hrobce Čeňka Daňka, otce českého průmyslu. Cestou jsme obdivovali koně v prázdné ohradě a stavěli značky.

Doma jsme si dali k večeři jakýsi guláš, místo slibované čočky, což nás samozřejmě potěšilo. A taky samozřejmě čokoládu, kterou někteří dostali při vyhlášení výsledků TBZ.

Nazítří jsme snídali (ta dobrá část) a uklízeli (ta špatná), ale pak jsme šli na zahradu hrát hry a už to bylo jenom dobrý. Nejdřív na lišku a zajíce a pak na schovávanou. Nakonec přišel čas přemístit se s hraním her na nádraží, a tak jsme naposledy rozdali Černého Petra, ruce do kapes a jde se.

Při čekání na vlak jsme se trochu zabíjeli vzájemnými pohledy, rozmotávali ruce a konečně odhalili Černého Petra. A pak už jen přijel vlak a jelo se zpátky do Prahy, protentokrát na sedadlech.

Lída